Naše země je republikou a zdá se, že nastal čas zamyslet se nad významem tohoto slova.
Republika je odvozená od rés publica, což znamená – volně přeloženo – „věc veřejná / záležitost veřejnosti“. Má v ní vládnout lid (občan), nikoliv oligarchie, a co je nejdůležitější – republika se orientuje na budování, zachování a rozmnožování obecného blaha národního společenství.
Její moderní podoba, evropský model vycházející z Francouzské revoluce, nám dal novou, spravedlivější metodu správy společnosti/státu. Historicky znamenala civilizační posun od sociálního darwinismu k solidární společnosti, od charity k participaci a sociální rovnováze. Tzv. evropské smlouvy sice tyto zásady odsouvají na „smetiště dějin“ všude tam, kde brání „volnému pohybu kapitálu“, nicméně tempo, s jakým se nynější česká vláda vrhla na její demontáž, musí okouzlit nejen bossy MMF, ale i samotnou Evropskou komisi.
Příklady za mnohé. Škrty u policie a hasičů, důchodové pojištění a vzdělání představují útok na tři základní pilíře republiky: zásadu stejné bezpečnosti pro všechny občany, všeobecné důchodové pojištění na principu solidarity mezi generacemi a rovnost v přístupu ke vzdělání. Podívejme se blíže na dva z nich.
Policie a hasiči. Jedině demokratický stát je schopen garantovat, že jeho teritorium nebude rozděleno do prostorů různých stupňů bezpečnosti podle toho, jak si kdo bude schopen zaplatit soukromou ochranu. Snižování stavu policie a hasičů jde na úkor občanů, daňových poplatníků, ze kterých jsou placeni bezpečnostní a ochrané složky republiky.
Z hlediska ideologů „trhu“ nejde o nic jiného než o tvorbu „pracovních příležitostí“ pro bezpečnostní agentury. Jen pro srovnání. Společná studie soukromé banky Berenberg a Institutu pro světové hospodářství (Welt Wirtschaft Institut) v Hamburku odhadl celosvětový obrat soukromých bezpečnostních služeb na 77 miliard eur.
Podle jeho prognózy by měl do roku 2015 narůst na 157 miliard eur. Že se někdy i renomované studie mohou mýlit, ukazuje realita anno domini 2010. Světový obrat v roce 2009 se odhaduje již na 250 miliard eur, z čehož na Německo připadá 4,35 miliardy, rozdělené mezi 3340 soukromých firem.
Důchodové pojištění. Pod vlajkou šetření probíhá hrubá instrumentalizace pudového egoismu ve prospěch spekulativního kapitálu. Toho egoismu, který se evropská civilizace republikánskými principy správy společnosti snažila systémově překonat. Přes různé varianty tzv. soukromého připojištění je jeho princip ve všech evropských zemích stejný: odsolidarizování společnosti a „státní pomoc“ soukromému finančnímu sektoru.
Zatížení veřejných prostředků odsunem části kapitálu všeobecného pojištění do prostoru kapitálové spekulace je dvojnásobný. Stát doplácí jednak na vyrovnání deficitu (půjčkou?) ve státních důchodech a jednak na vyrovnání výpadku soukromého pojištění v případě bankrotu pojišťoven – pokud by za ně převzal ručení, jak je tomu např. v Německu. A i kdyby tak neučinil: budou to zase státní peníze, které odčerpají důchodci propadlí pod životní minimum. A nebo připravuje vláda zákon, podle kterého si důchodci budou muset ještě sami pojistit připojištění?
Přitom je jeho rentabilita pro pojištěnce více než pochybná. Klaus Jaeger, expert ve věci německé varianty soukromého důchodového připojištění (tzv. Riesterův důchod) a profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně spočítal, že třicetiletý pojištěnec s hrubým ročním příjmem 52 500 eur by se musel dožít 92 let, aby dostal vyplacený příspěvek včetně úroků.
Výše životního očekávání se dnes pohybuje okolo 78 roků. A to se neberou v úvahu návrhy Evropské komise na prodloužení důchodového věku v členských státech, což mnohé z nich již začaly realizovat.
Z tohoto podvodu století porostou nejen bonity manažerů investičních fondů, ale těžit z něj budou i postministerské kariéry tržně orientovaných politiků. Tak např. již zmiňovaný bývalý ministr financí Walter Riester (SPD), otec německé důchodové loupeže, je od října 2009 v dozorčí radě Union Investment, největšího finančního institutu specializovaného na soukromé důchodové fondy. Jen v roce 2008 měl podle magazínu Wirtschaftswoche za přednášky finančním společnostem inkasovat 100 000 eur.
Byly časy, kdy jsme spojovali pojem „reforma“ se společenským a civilizačním pokrokem. Nyní se stal verbálním nástrojem na rozkradení národního majetku a vytunelování republikánských institucí. Jeden z paradoxů postsametové reality nejen v Česku a na Slovensku, ale i v celé Evropě.
Autor je historik, Hannover
Její moderní podoba, evropský model vycházející z Francouzské revoluce, nám dal novou, spravedlivější metodu správy společnosti/státu. Historicky znamenala civilizační posun od sociálního darwinismu k solidární společnosti, od charity k participaci a sociální rovnováze. Tzv. evropské smlouvy sice tyto zásady odsouvají na „smetiště dějin“ všude tam, kde brání „volnému pohybu kapitálu“, nicméně tempo, s jakým se nynější česká vláda vrhla na její demontáž, musí okouzlit nejen bossy MMF, ale i samotnou Evropskou komisi.
Příklady za mnohé. Škrty u policie a hasičů, důchodové pojištění a vzdělání představují útok na tři základní pilíře republiky: zásadu stejné bezpečnosti pro všechny občany, všeobecné důchodové pojištění na principu solidarity mezi generacemi a rovnost v přístupu ke vzdělání. Podívejme se blíže na dva z nich.
Policie a hasiči. Jedině demokratický stát je schopen garantovat, že jeho teritorium nebude rozděleno do prostorů různých stupňů bezpečnosti podle toho, jak si kdo bude schopen zaplatit soukromou ochranu. Snižování stavu policie a hasičů jde na úkor občanů, daňových poplatníků, ze kterých jsou placeni bezpečnostní a ochrané složky republiky.
Z hlediska ideologů „trhu“ nejde o nic jiného než o tvorbu „pracovních příležitostí“ pro bezpečnostní agentury. Jen pro srovnání. Společná studie soukromé banky Berenberg a Institutu pro světové hospodářství (Welt Wirtschaft Institut) v Hamburku odhadl celosvětový obrat soukromých bezpečnostních služeb na 77 miliard eur.
Podle jeho prognózy by měl do roku 2015 narůst na 157 miliard eur. Že se někdy i renomované studie mohou mýlit, ukazuje realita anno domini 2010. Světový obrat v roce 2009 se odhaduje již na 250 miliard eur, z čehož na Německo připadá 4,35 miliardy, rozdělené mezi 3340 soukromých firem.
Důchodové pojištění. Pod vlajkou šetření probíhá hrubá instrumentalizace pudového egoismu ve prospěch spekulativního kapitálu. Toho egoismu, který se evropská civilizace republikánskými principy správy společnosti snažila systémově překonat. Přes různé varianty tzv. soukromého připojištění je jeho princip ve všech evropských zemích stejný: odsolidarizování společnosti a „státní pomoc“ soukromému finančnímu sektoru.
Zatížení veřejných prostředků odsunem části kapitálu všeobecného pojištění do prostoru kapitálové spekulace je dvojnásobný. Stát doplácí jednak na vyrovnání deficitu (půjčkou?) ve státních důchodech a jednak na vyrovnání výpadku soukromého pojištění v případě bankrotu pojišťoven – pokud by za ně převzal ručení, jak je tomu např. v Německu. A i kdyby tak neučinil: budou to zase státní peníze, které odčerpají důchodci propadlí pod životní minimum. A nebo připravuje vláda zákon, podle kterého si důchodci budou muset ještě sami pojistit připojištění?
Přitom je jeho rentabilita pro pojištěnce více než pochybná. Klaus Jaeger, expert ve věci německé varianty soukromého důchodového připojištění (tzv. Riesterův důchod) a profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně spočítal, že třicetiletý pojištěnec s hrubým ročním příjmem 52 500 eur by se musel dožít 92 let, aby dostal vyplacený příspěvek včetně úroků.
Výše životního očekávání se dnes pohybuje okolo 78 roků. A to se neberou v úvahu návrhy Evropské komise na prodloužení důchodového věku v členských státech, což mnohé z nich již začaly realizovat.
Z tohoto podvodu století porostou nejen bonity manažerů investičních fondů, ale těžit z něj budou i postministerské kariéry tržně orientovaných politiků. Tak např. již zmiňovaný bývalý ministr financí Walter Riester (SPD), otec německé důchodové loupeže, je od října 2009 v dozorčí radě Union Investment, největšího finančního institutu specializovaného na soukromé důchodové fondy. Jen v roce 2008 měl podle magazínu Wirtschaftswoche za přednášky finančním společnostem inkasovat 100 000 eur.
Byly časy, kdy jsme spojovali pojem „reforma“ se společenským a civilizačním pokrokem. Nyní se stal verbálním nástrojem na rozkradení národního majetku a vytunelování republikánských institucí. Jeden z paradoxů postsametové reality nejen v Česku a na Slovensku, ale i v celé Evropě.
Autor je historik, Hannover
Žádné komentáře:
Okomentovat