čtvrtek 23. září 2010
neděle 19. září 2010
Šest lobbyistů na zákonodárce - aneb dolarová demokracie
Karel Dolejší
Levice Demokratické strany a občanské iniciativy se mohou snažit zastavit Obamův ústup od plánu na státní zdravotnický systém - protitlak v Kongresu, který vychází od farmaceutického průmyslu a pojišťoven, je ale tak velký, že šance na úspěch vyhlížejí prachšpatně. Konstatování "Blue Dog" Demokratů, že prezidentem prosazovaná alternativa nebyla nikdy reálná, se ex post ukazuje jako poměrně realistické hodnocení situace. Proti Obamovu plánu pracovalo koncem minulého týdne kolem už 3 300 lobbyistů, to znamená šest na každého zákonodárce - a neustále se registrovali další. Podle agentury Bloomberg jejich počty již trojnásobně přesáhly počet registrovaných příslušníků lobby obranného průmyslu a kampaň, která jen do konce června stála přes 260 milionů dolarů, už zahrnuje všech 10 největších lobbyistických firem v USA. Dalších 53 milionů bylo vynaloženo na reklamu. Larry McNeely z bostonské U.S. Public Interest Research Group upozorňuje, že šustění tolika dolarů už prostě přehlušilo hlas veřejnosti. Tolik Bloomberg.
Je jistě třeba poukazovat na skutečnost, že americké zdravotnictví je předražené, neefektivní a fakticky vylučuje 46 milionů Američanů ze zdravotní péče, nebo že ještě nedávno měl Obamův návrh podporu velké většiny veřejnosti. Druhou stránku věci však tvoří fakt, že velký byznys nechce vpustit na trh levného státního konkurenta a je rozhodnut tomuto nebezpečí zabránit takřka za každou cenu. Nevede se tedy již debata o humanitě a demokracii, ale probíhá soupeření v oblasti moci a vlivu. A v této sféře byznys vyhrává na celé čáře. Představení je sice obscénní, mnozí však právě to považují za pravé pošušňáníčko - kam se hrabe švédská trojka na americkou sedmičku. Bezmezná protiobamovská hysterie indikuje, jak mnoho je v sázce, a vidíme, že značný počet Demokratů v Kongresu se už začal obávat o obhajobu korýtek financovanou z velké části právě farmaceutickými korporacemi a pojišťovnami. Kapitalismus zkrátka vítězí na celé čáře. "Deliberativní demokracie" je ze hry a nezaškodí přípomenout Goyův výrok, že spánek rozumu plodí příšery.Obamův neúspěch - kromě toho, že patrně rozštěpí tábor jeho příznivců, již tak zle pocuchaný záchranou finančního sektoru a válkami v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu - především ukazuje na omezenou reformovatelnost americké "otevřené společnosti". "Yes, we can" se sice dobře poslouchalo, nicméně ve stávajících mocenských parametrech to není pravda. Jsou věci, které v USA byly, jsou a nadále zůstávají nemožné. Nejen sama univerzální zdravotní péče, ale také šance jasného demokratického mandátu převážit vlivné hospodářské zájmy. Ovšem i tato značně hořká pilulka bude nakonec občanům nabízena pod prodejní značkou Barack Obama...
http://www.blisty.cz/art/48481.html
Zdravotní péče všude na světě má své limity
Kolikpak kritiků Obamovy reformy si uvědomuje, že 8 procent HDP, které musejí platit američtí daňoví poplatníci za Medicare a Medicare je proporčně téměř totéž, kolik britský stát vydává na celé své státní zdravotnictví? Z tohoto hlediska je americké zdravotnictví stejně tak "státní" jako kdekoliv v Evropě.
Zuřivá kontroverze v USA o zdravotnictví vyvolala v Británii pobavení i rozčilení. Britové si rádi na své státní zdravotnictví stěžují. Avšak nahradit zdravotnictví, jehož služby jsou zdarma, americkým systémem soukromých pojišťoven, by Britové považovali za něco naprosto šíleného, píše v deníku Financial Times komentátor Philip Stevens. Jak vědí britští konzervativci, jen naznačit, že by chtěli zprivatizovat zdravotnictví, by znamenalo volební likvidaci jejich strany.
Za celou touto kontroverzí však leží nepříjemná pravda: Zdravotní péče všude na světě má své limity. Všechny státy světa do určité míry omezují zdravotní péči, i když předstírají, že tomu tak není. V Británii ty limity určuje stát, v Americe totéž dělá trh. Oba systémy však rozdělují otázky efektivnosti a férovosti.
Američtí Republikáni kritizují britské státní zdravotnictví jako nástroj státního vraždění penzistů. Prý by v Británii nebyl léčen šestasedmdesátiletý senátor Edward Kennedy.
Takováto obvinění jsou zjevný nesmysl, takže se britští politikové jen sjednotí při obraně značně nedokonalého britského státního zdravotnictví. Jenže američtí Republikáni cítí, že mají šanci obnovit americké kulturní války. Likvidace zdravotní reformy možná zlikviduje i Obamovo prezidentství. Fakta při takové kampani nesmějí stát v cestě.
Evropská kritika amerického modelu zdravotnictví se zaměřuje na jeho nerovnost: více než čtyřicet milionů Američanů nemá přístup k ničemu jinému než k nouzové zdravotní pomoci. Daleko více šokující jsou však astronomické náklady amerického zdravotnictví.
Ve skutečnosti však v Americe existují dva zdravotnické systémy. Kolikpak kritiků Obamovy reformy si uvědomuje, že 8 procent HDP, které musejí platit američtí daňoví poplatníci za Medicare a Medicaid, je proporčně téměř totéž, kolik britský stát vydává na celé své státní zdravotnictví? Z tohoto hlediska je americké zdravotnictví stejně tak "státní" jako kdekoliv v Evropě.
Celkových 16 procent HDP, které Spojené státy věnují na zdravotnictví, je téměř dvojnásobek průměru 8,9 procent výdajů na zdravotnictví členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Na jednoho obyvatele je ten rozdíl ještě větší, podle Health Data 2009 z OECD. Spojené státy vydávaly na zdravotnictví na jednoho obyvatele r. 2007 téměř 7300 dolarů, kdežto průměr v bohatých zemích OECD byl jen asi 3000 dolarů.
Američtí šťastlivci, kteří mají nejdražší pojištění, dostávají nejlepší zdravotnickou péči na světě. Avšak kdo nemá nejdražší pojištění, nemá přístup k mnoha druhům léčení a mnoho zaměstnaných Američanů si prostě žádné zdravotní pojištění nemůže dovolit. A nadto, všechny tyto peníze nezlepšily výsledky zdravotnictví. Průměrná délka života v USA je o rok kratší než průměrná délka života v bohatých zemích OECD, která je 79 let a kojenecká úmrtnost v USA je vysoko nad průměrem. Británie je v obou případech na tom lépe než průměr.
To, že nejbohatší země světa může vydávat tolik peněz na zdravotnictví, a stejně skončit tak daleko pozadu, je pozoruhodným odsudkem. Podle dnešních trendů tento zoufale neefektivní systém brzo bude polykat celých 20 procent amerického HDP, takže americké zdravotnictví bude nejen neférové, ale skoro nikdo si ho nebude moci dovolit.
Británie má jiný problém. Měla by na zdravotnictví dávat víc peněz. Vzhledem k demografickému vývoji to bude nutné. Dříve nebo později budou muset pacienti začít přispívat přímo na svou zdravotní péči.
Ale britské státní zdravotnictví je relativně efektivní. Vždycky budou existovat ve zdravotnictví limity. Avšak Obamovi kritikové házejí kamením ze skleníku, jehož okna jsou už rozbitá.
Kompletní článek v angličtině http://www.ft.com/cms/s/0/f6ad0b18-8b59-11de-9f50-00144feabdc0.html?nclick_check=1
http://www.blisty.cz/art/48473.html
http://blisty.cz/art/48473.html
Zuřivá kontroverze v USA o zdravotnictví vyvolala v Británii pobavení i rozčilení. Britové si rádi na své státní zdravotnictví stěžují. Avšak nahradit zdravotnictví, jehož služby jsou zdarma, americkým systémem soukromých pojišťoven, by Britové považovali za něco naprosto šíleného, píše v deníku Financial Times komentátor Philip Stevens. Jak vědí britští konzervativci, jen naznačit, že by chtěli zprivatizovat zdravotnictví, by znamenalo volební likvidaci jejich strany.
Za celou touto kontroverzí však leží nepříjemná pravda: Zdravotní péče všude na světě má své limity. Všechny státy světa do určité míry omezují zdravotní péči, i když předstírají, že tomu tak není. V Británii ty limity určuje stát, v Americe totéž dělá trh. Oba systémy však rozdělují otázky efektivnosti a férovosti.
Američtí Republikáni kritizují britské státní zdravotnictví jako nástroj státního vraždění penzistů. Prý by v Británii nebyl léčen šestasedmdesátiletý senátor Edward Kennedy.
Takováto obvinění jsou zjevný nesmysl, takže se britští politikové jen sjednotí při obraně značně nedokonalého britského státního zdravotnictví. Jenže američtí Republikáni cítí, že mají šanci obnovit americké kulturní války. Likvidace zdravotní reformy možná zlikviduje i Obamovo prezidentství. Fakta při takové kampani nesmějí stát v cestě.
Evropská kritika amerického modelu zdravotnictví se zaměřuje na jeho nerovnost: více než čtyřicet milionů Američanů nemá přístup k ničemu jinému než k nouzové zdravotní pomoci. Daleko více šokující jsou však astronomické náklady amerického zdravotnictví.
Ve skutečnosti však v Americe existují dva zdravotnické systémy. Kolikpak kritiků Obamovy reformy si uvědomuje, že 8 procent HDP, které musejí platit američtí daňoví poplatníci za Medicare a Medicaid, je proporčně téměř totéž, kolik britský stát vydává na celé své státní zdravotnictví? Z tohoto hlediska je americké zdravotnictví stejně tak "státní" jako kdekoliv v Evropě.
Celkových 16 procent HDP, které Spojené státy věnují na zdravotnictví, je téměř dvojnásobek průměru 8,9 procent výdajů na zdravotnictví členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Na jednoho obyvatele je ten rozdíl ještě větší, podle Health Data 2009 z OECD. Spojené státy vydávaly na zdravotnictví na jednoho obyvatele r. 2007 téměř 7300 dolarů, kdežto průměr v bohatých zemích OECD byl jen asi 3000 dolarů.
Američtí šťastlivci, kteří mají nejdražší pojištění, dostávají nejlepší zdravotnickou péči na světě. Avšak kdo nemá nejdražší pojištění, nemá přístup k mnoha druhům léčení a mnoho zaměstnaných Američanů si prostě žádné zdravotní pojištění nemůže dovolit. A nadto, všechny tyto peníze nezlepšily výsledky zdravotnictví. Průměrná délka života v USA je o rok kratší než průměrná délka života v bohatých zemích OECD, která je 79 let a kojenecká úmrtnost v USA je vysoko nad průměrem. Británie je v obou případech na tom lépe než průměr.
To, že nejbohatší země světa může vydávat tolik peněz na zdravotnictví, a stejně skončit tak daleko pozadu, je pozoruhodným odsudkem. Podle dnešních trendů tento zoufale neefektivní systém brzo bude polykat celých 20 procent amerického HDP, takže americké zdravotnictví bude nejen neférové, ale skoro nikdo si ho nebude moci dovolit.
Británie má jiný problém. Měla by na zdravotnictví dávat víc peněz. Vzhledem k demografickému vývoji to bude nutné. Dříve nebo později budou muset pacienti začít přispívat přímo na svou zdravotní péči.
Ale britské státní zdravotnictví je relativně efektivní. Vždycky budou existovat ve zdravotnictví limity. Avšak Obamovi kritikové házejí kamením ze skleníku, jehož okna jsou už rozbitá.
Kompletní článek v angličtině http://www.ft.com/cms/s/0/f6ad0b18-8b59-11de-9f50-00144feabdc0.html?nclick_check=1
http://www.blisty.cz/art/48473.html
http://blisty.cz/art/48473.html
Když stát jde na dračku
23.08.2010 - Petr Schnur - Právo, Publicistika - str. 06
Naše země je republikou a zdá se, že nastal čas zamyslet se nad významem tohoto slova.
Republika je odvozená od rés publica, což znamená – volně přeloženo – „věc veřejná / záležitost veřejnosti“. Má v ní vládnout lid (občan), nikoliv oligarchie, a co je nejdůležitější – republika se orientuje na budování, zachování a rozmnožování obecného blaha národního společenství.
Její moderní podoba, evropský model vycházející z Francouzské revoluce, nám dal novou, spravedlivější metodu správy společnosti/státu. Historicky znamenala civilizační posun od sociálního darwinismu k solidární společnosti, od charity k participaci a sociální rovnováze. Tzv. evropské smlouvy sice tyto zásady odsouvají na „smetiště dějin“ všude tam, kde brání „volnému pohybu kapitálu“, nicméně tempo, s jakým se nynější česká vláda vrhla na její demontáž, musí okouzlit nejen bossy MMF, ale i samotnou Evropskou komisi.
Příklady za mnohé. Škrty u policie a hasičů, důchodové pojištění a vzdělání představují útok na tři základní pilíře republiky: zásadu stejné bezpečnosti pro všechny občany, všeobecné důchodové pojištění na principu solidarity mezi generacemi a rovnost v přístupu ke vzdělání. Podívejme se blíže na dva z nich.
Policie a hasiči. Jedině demokratický stát je schopen garantovat, že jeho teritorium nebude rozděleno do prostorů různých stupňů bezpečnosti podle toho, jak si kdo bude schopen zaplatit soukromou ochranu. Snižování stavu policie a hasičů jde na úkor občanů, daňových poplatníků, ze kterých jsou placeni bezpečnostní a ochrané složky republiky.
Z hlediska ideologů „trhu“ nejde o nic jiného než o tvorbu „pracovních příležitostí“ pro bezpečnostní agentury. Jen pro srovnání. Společná studie soukromé banky Berenberg a Institutu pro světové hospodářství (Welt Wirtschaft Institut) v Hamburku odhadl celosvětový obrat soukromých bezpečnostních služeb na 77 miliard eur.
Podle jeho prognózy by měl do roku 2015 narůst na 157 miliard eur. Že se někdy i renomované studie mohou mýlit, ukazuje realita anno domini 2010. Světový obrat v roce 2009 se odhaduje již na 250 miliard eur, z čehož na Německo připadá 4,35 miliardy, rozdělené mezi 3340 soukromých firem.
Důchodové pojištění. Pod vlajkou šetření probíhá hrubá instrumentalizace pudového egoismu ve prospěch spekulativního kapitálu. Toho egoismu, který se evropská civilizace republikánskými principy správy společnosti snažila systémově překonat. Přes různé varianty tzv. soukromého připojištění je jeho princip ve všech evropských zemích stejný: odsolidarizování společnosti a „státní pomoc“ soukromému finančnímu sektoru.
Zatížení veřejných prostředků odsunem části kapitálu všeobecného pojištění do prostoru kapitálové spekulace je dvojnásobný. Stát doplácí jednak na vyrovnání deficitu (půjčkou?) ve státních důchodech a jednak na vyrovnání výpadku soukromého pojištění v případě bankrotu pojišťoven – pokud by za ně převzal ručení, jak je tomu např. v Německu. A i kdyby tak neučinil: budou to zase státní peníze, které odčerpají důchodci propadlí pod životní minimum. A nebo připravuje vláda zákon, podle kterého si důchodci budou muset ještě sami pojistit připojištění?
Přitom je jeho rentabilita pro pojištěnce více než pochybná. Klaus Jaeger, expert ve věci německé varianty soukromého důchodového připojištění (tzv. Riesterův důchod) a profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně spočítal, že třicetiletý pojištěnec s hrubým ročním příjmem 52 500 eur by se musel dožít 92 let, aby dostal vyplacený příspěvek včetně úroků.
Výše životního očekávání se dnes pohybuje okolo 78 roků. A to se neberou v úvahu návrhy Evropské komise na prodloužení důchodového věku v členských státech, což mnohé z nich již začaly realizovat.
Z tohoto podvodu století porostou nejen bonity manažerů investičních fondů, ale těžit z něj budou i postministerské kariéry tržně orientovaných politiků. Tak např. již zmiňovaný bývalý ministr financí Walter Riester (SPD), otec německé důchodové loupeže, je od října 2009 v dozorčí radě Union Investment, největšího finančního institutu specializovaného na soukromé důchodové fondy. Jen v roce 2008 měl podle magazínu Wirtschaftswoche za přednášky finančním společnostem inkasovat 100 000 eur.
Byly časy, kdy jsme spojovali pojem „reforma“ se společenským a civilizačním pokrokem. Nyní se stal verbálním nástrojem na rozkradení národního majetku a vytunelování republikánských institucí. Jeden z paradoxů postsametové reality nejen v Česku a na Slovensku, ale i v celé Evropě.
Autor je historik, Hannover
Její moderní podoba, evropský model vycházející z Francouzské revoluce, nám dal novou, spravedlivější metodu správy společnosti/státu. Historicky znamenala civilizační posun od sociálního darwinismu k solidární společnosti, od charity k participaci a sociální rovnováze. Tzv. evropské smlouvy sice tyto zásady odsouvají na „smetiště dějin“ všude tam, kde brání „volnému pohybu kapitálu“, nicméně tempo, s jakým se nynější česká vláda vrhla na její demontáž, musí okouzlit nejen bossy MMF, ale i samotnou Evropskou komisi.
Příklady za mnohé. Škrty u policie a hasičů, důchodové pojištění a vzdělání představují útok na tři základní pilíře republiky: zásadu stejné bezpečnosti pro všechny občany, všeobecné důchodové pojištění na principu solidarity mezi generacemi a rovnost v přístupu ke vzdělání. Podívejme se blíže na dva z nich.
Policie a hasiči. Jedině demokratický stát je schopen garantovat, že jeho teritorium nebude rozděleno do prostorů různých stupňů bezpečnosti podle toho, jak si kdo bude schopen zaplatit soukromou ochranu. Snižování stavu policie a hasičů jde na úkor občanů, daňových poplatníků, ze kterých jsou placeni bezpečnostní a ochrané složky republiky.
Z hlediska ideologů „trhu“ nejde o nic jiného než o tvorbu „pracovních příležitostí“ pro bezpečnostní agentury. Jen pro srovnání. Společná studie soukromé banky Berenberg a Institutu pro světové hospodářství (Welt Wirtschaft Institut) v Hamburku odhadl celosvětový obrat soukromých bezpečnostních služeb na 77 miliard eur.
Podle jeho prognózy by měl do roku 2015 narůst na 157 miliard eur. Že se někdy i renomované studie mohou mýlit, ukazuje realita anno domini 2010. Světový obrat v roce 2009 se odhaduje již na 250 miliard eur, z čehož na Německo připadá 4,35 miliardy, rozdělené mezi 3340 soukromých firem.
Důchodové pojištění. Pod vlajkou šetření probíhá hrubá instrumentalizace pudového egoismu ve prospěch spekulativního kapitálu. Toho egoismu, který se evropská civilizace republikánskými principy správy společnosti snažila systémově překonat. Přes různé varianty tzv. soukromého připojištění je jeho princip ve všech evropských zemích stejný: odsolidarizování společnosti a „státní pomoc“ soukromému finančnímu sektoru.
Zatížení veřejných prostředků odsunem části kapitálu všeobecného pojištění do prostoru kapitálové spekulace je dvojnásobný. Stát doplácí jednak na vyrovnání deficitu (půjčkou?) ve státních důchodech a jednak na vyrovnání výpadku soukromého pojištění v případě bankrotu pojišťoven – pokud by za ně převzal ručení, jak je tomu např. v Německu. A i kdyby tak neučinil: budou to zase státní peníze, které odčerpají důchodci propadlí pod životní minimum. A nebo připravuje vláda zákon, podle kterého si důchodci budou muset ještě sami pojistit připojištění?
Přitom je jeho rentabilita pro pojištěnce více než pochybná. Klaus Jaeger, expert ve věci německé varianty soukromého důchodového připojištění (tzv. Riesterův důchod) a profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně spočítal, že třicetiletý pojištěnec s hrubým ročním příjmem 52 500 eur by se musel dožít 92 let, aby dostal vyplacený příspěvek včetně úroků.
Výše životního očekávání se dnes pohybuje okolo 78 roků. A to se neberou v úvahu návrhy Evropské komise na prodloužení důchodového věku v členských státech, což mnohé z nich již začaly realizovat.
Z tohoto podvodu století porostou nejen bonity manažerů investičních fondů, ale těžit z něj budou i postministerské kariéry tržně orientovaných politiků. Tak např. již zmiňovaný bývalý ministr financí Walter Riester (SPD), otec německé důchodové loupeže, je od října 2009 v dozorčí radě Union Investment, největšího finančního institutu specializovaného na soukromé důchodové fondy. Jen v roce 2008 měl podle magazínu Wirtschaftswoche za přednášky finančním společnostem inkasovat 100 000 eur.
Byly časy, kdy jsme spojovali pojem „reforma“ se společenským a civilizačním pokrokem. Nyní se stal verbálním nástrojem na rozkradení národního majetku a vytunelování republikánských institucí. Jeden z paradoxů postsametové reality nejen v Česku a na Slovensku, ale i v celé Evropě.
Autor je historik, Hannover
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)