Jaká je dnešní společnost?

Místo "snižování zatížení" zvyšujme solidaritu (Alternativní postoj k problematice stárnutí obyvatelstva a navrhovaným sociálním reformám)

Tomáš Fiala

Nejen v odborné veřejnosti se stále více hovoří o stárnutí populace. Počítají či odhadují se různé více či méně přesné charakteristiky ekonomického charakteru. Náklady na děti, na důchody, vzdělání, zdravotní a sociální péči se porovnávají s velikostí a hodnotou očekávané produkce. Uvedený poměr se někdy nazývá index sociálního zatížení.

Nedávno mne napadlo několik otázek. Proč hovoříme o tom, na kolik důchodců dnes MUSÍ vydělávat sto pracujících místo toho, abychom konstatovali, na kolik důchodců je dnes SCHOPNO vydělat sto pracujících? Proč o stárnutí obyvatelstva hovoříme častěji jako o HROZBĚ než jako o VÝZVĚ? Proč se uvedený poměr namísto index sociálního ZATÍŽENÍ nenazývá index sociální SOLIDARITY?
¨ Nejedná se jen o hru se slovy či vymezení pojmů. Zatížení je obvykle chápáno jako něco nedobrého, negativního, nežádoucího, co je třeba eliminovat, čeho se chce nebo alespoň snaží každý „normální“ člověk zbavit. Zatížení člověka obvykle brzdí a svazuje jeho energii. Znám několik lidí, kteří podstupují (dlouhodobou a placenou) terapii, aby se zbavili zátěží z dětství. Naproti tomu nevím o nikom, kdo by v rámci terapie usiloval o snižování své solidarity. Solidarita totiž prospívá osobnímu rozvoji dotyčného jedince i společnosti. Jako „protipříklad“ mne napadá mne jen „hrdina“ jednoho kresleného vtipu Vladimíra Jiránka. „Nechce krást, pane doktore, nebaví ho to, udělejte s ním něco!“ (Tento vtip je bohužel stále aktuální, možná dokonce víc než v době minulé.)
Pokud nějaký politik či politická strana slibují snížení sociálního zatížení, asi získají mnohem více stoupenců, než kdyby otevřeně prohlašovali, že jejich cílem je další omezování společenské solidarity. Přitom však jde často o totéž, jen se to jinak nazývá.
Řada kultur na podstatně nižší ekonomické úrovni se dokázala postarat o své stárnoucí občany (alespoň z lidského hlediska) podstatně lépe než mnohé společnosti dnešní. Jak se ke stárnutí postaví naše společnost? Bude jej nadále vnímat jako hrozbu, proti které je třeba se bránit snižováním rostoucího zatížení společnosti (například cestou drastických škrtů) nebo to přijme jako výzvu a bude motivovat posilování společenské solidarity?
Časopis Respekt zveřejnil tento týden v pondělí v č. 48 článek Adama Šůry S gaunery se nevyjednává věnovaný kritickým názorům Ilony Švihlíkové, Ondřeje Lánského a Jana Májíčka na současnou vládu a politickou situaci v ČR.
Politolog Ladislav Mrklas zde vyslovuje obavy, že ve všeobecné zlobě lidé hledají řešení, které může být ohrožením pro demokracii. Domnívá se navíc, že zmínění aktivisté vytvářejí nesplnitelná očekávání. Je totiž přesvědčen, že v nepopulárních reformách budou muset pokračovat jakékoli další vlády, i ty levicové, a odpor proti nim způsobí další frustraci.
Tento jeho názor mne velmi zaráží. Zní totiž bezvýchodně. Jak je to možné? Stále slyšíme o růstu produktivity práce, naši zemi nepostihla válka ani přírodní katastrofa.
Při interpretaci výše zmíněného indexu se pro zjednodušení často předpokládá, že produkce je ve společnosti rovnoměrně rozdělována. Obávám se, že ve skutečnosti je situace poněkud komplikovanější. PRODUKTIVITA práce sice roste, ale PRODUKTY práce jsou rozdělovány často velmi nerovnoměrně. Kladu si otázku, kolik procent produkce asi připadne tomu 1 % „vyvolených (v terminologii hnutí Occupy Wall Street) a kolik „zbude“ na nás „zbývajících“ 99 %. To je asi jedna z příčin (ne-li ta nejhlavnější), proč je údajně stále méně peněz na školství, zdravotnictví, vědu, kulturu, podporu rodin s dětmi, seniorů, zdravotně postižených a dalších potřebných.
Stoupenci neoliberalismu často oponují, že nejlepší cestou k další prosperitě je omezovat přerozdělování. Avšak když si většinu zisku ve firmě, na jehož vytváření se společně podíleli dle svých schopností a kvalifikace všichni zaměstnanci, ponechá majitel, případně nejvyšší management, to není přerozdělování? Nejsem zastáncem mzdové nivelizace. Ale na druhou stranu plně podporuji názor sociologa Jana Kellera, že dnešní stav, kdy příjmy vrcholových manažerů jsou až několikasetkrát vyšší než průměrné příjmy jejich zaměstnanců, je nežádoucí. Již se nejedná o nerovnost, ale nesouměřitelnost.
Neoliberálové považují progresivní (a často jakékoli) zdanění za „trest“ za úspěch. Domnívám se, že ÚSPĚŠNÍ lidé by měli být zároveň společensky PROSPĚŠNÍ. Úspěšný lovec byl v pravěku oceňován za to, že přinesl ke společnému ohni největší úlovek. (Kdyby svou kořist naopak prodal sousední tlupě a pak se přišel pochlubit, kolik za to dostal, kdo ví, jak by dopadl.) Dnešní úspěšní lidé by se tedy měli „chlubit“ tím, že si při svých příjmech mohou „dovolit“ platit vysoké daně, případně ještě přispívat na dobročinné účely, protože jim stále zbývá dost na osobní potřebu. Zatím jsme spíše svědky toho, že hledají daňové ráje či jiné cesty, jak daně snížit (pardon: optimalizovat).
Solidarita by se měla projevovat i v přístupu k práci. Mám pocit, že před senátními volbami jsem vídával plakát s heslem „Dejte šanci schopným.“ Zatímco Roman Smetana přimalovával politikům tykadla, já jsem měl chuť přepsat toto heslo (které považuji za nesolidární) na nápis „Dejte šanci všem“. Ti schopní už svoji šanci našli, ti ostatní potřebují pomoci najít své schopnosti, proto bych dokonce napsal „Dejte šanci i méně schopným“. A možná bych přidal ještě varování: „Ale nedávejte šanci těm, kteří jsou schopni všeho.“
Za alternativu k navrhovaným vládním reformám považuji zvyšování zaměstnanosti, rovnoměrnější rozdělování produkce a posilování solidarity. Tedy spojení práce a solidarity. (Podobnost s názvem jedné občanské iniciativy je opravdu náhodná)

http://www.blisty.cz/art/66338.html

Petr Urbánek: České školství na křižovatce

Z webu T-UNI:

O českém školství hovořil s redakcí E-republiky Petr Urbánek z katedry pedagogiky a psychologie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Rozhovor publikujeme v plném znění.

Docent Dr. PaedDr. Petr Urbánek vyučuje na katedře pedagogiky a psychologie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Společně jsme si vykládali o problémech současného školství.

Máme špatné základní školství, které děti nic nenaučí?

Školství jako systém sice může lépe či hůře naplňovat různou kvalitu, samo o sobě ovšem nemůže někoho něco naučit nebo jiného nic nenaučit. Posunout žáky v jejich vývoji, rozeznat a podpořit jejich přirozené předpoklady a možnosti, je schopen pouze kvalifikovaný učitel, který k tomu ovšem musí mít vytvořeny alespoň dvě základní podmínky. Tou první je relativně stabilní a příhodně fungující systém, kde se má vzdělávání odehrávat, a ve kterém může učitel efektivně pracovat. Druhou zásadní podmínkou je ochota žáků vzdělávat se. Tvrdím, že oba vyslovené požadavky nejsou z různých příčin jednoznačně a ve všech směrech naplňovány.

V prvním případě tomu brání problematičnost systému, který je dlouhodoběji paralyzován celou řadou nekvalifikovaných účelových zásahů. Neadekvátní, nepříznivé intervence do systému snad mohou dobře sloužit jiným zájmům na poli komerce či ekonomie. Výchovným a vzdělávacím cílům ale prospívají pramálo, častěji vůbec ne, anebo školskému systému dokonce i škodí. Společnost by také neměla být z neoliberálních pozic přesvědčována o tom, že školní instituce poskytuje stejnou kategorií služeb jako trafika či herna, a že žáci a jejich rodiče jsou klienty v obchodním slova smyslu. Výchova, vzdělávání a práce s dětmi či mládeží je výsostně specifická činnost a žádná škola nevzdělá kvalitně někoho, kdo o to nestojí.

A co finanční zabezpečení?

Dobrá otázka. V souvislosti s kvalitou instituce je patřičné hovořit i o potřebných vkladech. Nechtěl jsem toto citlivé a notně obehrané téma jmenovat hned na prvním místě. Zcela jej nezmínit ale nelze, neboť je pro fungování školského systému podstatné. Rezort školství je již dlouhodobě nedostatečně finančně pokryt. Špatně placený učitel se u nás stal již přijatou normou, národním folklórem a asi jednou z mála jistot. A nejde pouze o nedůstojné platy učitelů, ale o obecnou neochotu vkládat do systému prostředky. Navyšuje se tak mnohaletý deficit ve směru k budoucnosti školy, učitele a především žáků.

Vynásobíme-li uvedené skutečnosti společenským ovzduším dlouhodobého podceňování učitelské profese, je současný obraz poněkud smutný, ale jistě není překvapivý, a snad je i řešitelný. Školský systém nemusí být nutně naprosto dokonalý (znovu zdůrazňuji, že podstatnější je kvalita učitelů v tomto systému). Svou dynamikou a výslednými charakteristikami ale nesmí popírat sám sebe, ani paralyzovat podstatu realizované výchovy. Výchova a vzdělávání je fenomén, který ve srovnání s ekonomickým světem disponuje zcela rozdílnými charakteristikami a jinými dimenzemi „vstupů“ i „výstupů“, a jehož primární podstatou není jen výsledek, nýbrž akcent na procesuální rovinu.

Není nakonec systém výchovy samá záplata?

Školský systém není při prosazovaných změnách velmi často akceptován jako celek, ignorovány jsou jeho kořeny, podstata, možnosti a specifika. Nejsou zohledňovány jeho priority ani chápány důsledky každého zásahu do uceleného fungujícího organismu. Smysl celého „výchovného podnikání“ je tak mnohdy zcela negován a narychlo ad hoc „záplatovaný“ „problém“ se v důsledku problematizuje jinde. Příkladů nesystémovosti lze v posledním dvacetiletí nalézt mnoho. Již v polovině devadesátých let došlo k nedomyšlené změně z odvětvového na politické řízení regionálních škol. Brutálním a odborně neopodstatněným byl posléze diktát strukturovat učitelské vzdělávání. V současnosti je zase vedena jiná absurdní kampaň; ve jménu (špatně pochopené) ideje „rovnosti šancí ve vzdělávání“ je vyvíjen silný tlak na likvidaci speciálních škol, aniž by byly známy pedagogické dopady takového rozhodnutí.

Ani v jednom z uvedených příkladů se rozhodnutí neopírala o odborné analýzy, které by prokazovaly nutnost takových zásahů nebo jejich pedagogickou užitečnost. Takže školy (a potažmo to platí i pro celý školský systém) nejsou převážně řízeny odborně. Takové kroky paralyzují školský systém a otevírají velký prostor utilitárním zájmům, manažerismu, pedagogickému diletantismu, manažerskému „kutilství“ i politické manipulaci. A v tom shledávám opravdu vážný problém českého školství.

Ve školství je to samá reforma, ale systém jde od deseti k pěti. Je to i váš názor?

Řekl bych, že má předchozí slova na tuto otázku nepřímo a částečně již odpověděla. Ptáte se mě na oblast praktické vzdělávací politiky, která by měla na základě odborných analýz pečovat o školský systém a zodpovědně rozhodovat o klíčových zásazích, a to v souladu s obecně přijatou konsensuální vizí. Ne, tuto svou funkci decize opravdu již delší dobu nenaplňuje. Nezdá se ani, že by vzdělávací politika disponovala nějakou ústřední koncepční vizí, kterou by prosazovala a školství k ní přibližovala.

Jakékoliv zásahy, změny či reformy do systému (a rozhodovací procesy jsou samozřejmě v pravomoci decizních orgánů) by měly být realizovány až po pečlivé kvalifikované analýze stavu a odborné diskuzi, přičemž by měly být vždy známé předpokládané důsledky každého takového zásahu. Samotná reforma (re-forma je změna formy) může být opodstatněná a užitečná tam, kde se stávající „forma“ školského systému (např. v rovině cílů, obsahu, procesů) vývojem překonala a již se neosvědčuje, principiálně nevyhovuje. Jde tedy o systémovou, promyšlenou, odbornou, kontextuální proměnu s předem předpověditelnými výsledky a hodnocenými důsledky.

Za reformu tedy nelze považovat kampaňovitý, úzce účelový, módně podbízivý, utilitární, nesystémový či jiný neodborný zásah do (školského) systému. A to, co je reformami v českém školství v posledních desetiletích označováno, má častěji povahu nepřehledných, nesystémových až chaotických, mnohdy jen účelových zásahů. Proto jsou neefektivní, mnohé kontraproduktivní a existující systém spíše zatěžují či ohrožují. Poslední z nich, která základní školy postihla v roce 2007, tedy snaha reformovat obsah vzdělávání, se příliš neujala a ztroskotala zejména v realizační fázi - na podcenění možností a funkce samotných realizátorů změn, tj. učitelů. Původně snad i smysluplná myšlenka, možná nešikovně předložena, prostě nebyla úspěšně uvedena v život.

Mnozí učitelé mluví o reformním amoku ministerstva školství.

Něco na tom je. Zásahů, změn a různých úprav systému je prováděno příliš velké (až nepřehledné) množství a tyto probíhají v hektickém rytmu. Zdá se, že mnohé i nekoordinovaně, a mohou jít i proti sobě. Řada původně uskutečněných změn se často neguje a stav se zase vrací zpět k původnímu. Řízení pak připomíná metodu pokus – omyl. Příkladem může být navýšení míry vyučovací povinnosti učitelů (1998) a po roce opět její snížení; zavedení povinnosti škol provádět autoevaluaci a následné zrušení tohoto ustanovení. Opakovanými úpravami trpí Zákon o pedagogických pracovnících (2004). Zásahy ale nejsou odrazem zákonitých proměn společnosti, nýbrž důsledkem chaosu, účelovosti a nekoncepčnosti, a systému neprospívají.

Přitom právě škola, výchova a vzdělávání, aby mohly plnit svou funkci, potřebují dlouhodobost konceptu, usazenost pravidel a celý školský systém vyžaduje relativní stabilitu. Aktuálně největším nebezpečím je, že se ve školství kumulovala řada zásadních problémů v různých úrovních a oblastech školského systému, u kterých není ochota je řešit; navíc chybné zásahy jsou mnohdy i nevratné povahy.

Je možné zjistit, jestli je nějaká škola dobrá nebo špatná?

Kvalita školy je v zahraničí i v českém prostředí předmětem výzkumů. Proto zjistit a stanovit, zda je škola jako celek v obecné rovině jejich funkcí kvalitní či nikoliv, v principu možné je. V odborném diskursu hovoříme v tomto smyslu o evaluačních procesech. Má-li být ovšem plošně pro praktické účely stanovována kvalita škol, jde technicky o komplikovanou a rozsahem neúnosnou proceduru. Navíc jde o značně citlivou proceduru s celou řadou rizik. Škola je přirozeně složitým organismem a je nutné specifikovat, co od ní vůbec očekáváme, s jakým smyslem ji chceme hodnotit a co má být tedy předmětem hodnocení její práce.

Na kvalitě školy se podílí celá řada faktorů, není proto ani jednoduché stanovovat relevantní kritéria a její celkovou kvalitu určovat jakýmsi průměrovaným symbolem či agregovaným číslem. Hodnocení či porovnávání kvality škol se navíc v praktické rovině komplikuje a znepřehledňuje i tím, že každé dítě je jiné a má odlišné vzdělávací potřeby. Stejná škola může být pro jedno dítě v zásadě vyhovující, pro druhé dokonce optimální, a pro třetí zničující. Opakuji se, ale klíčovým atributem kvality školy je formální i faktická kvalifikovanost (expertnost) každého učitele, resp. fungování celého učitelského sboru, a dále kvalita řízení školy a vedení lidí. Jde tedy především o faktory spojené s lidským potenciálem školy, tj. s kvalitou pedagogického personálu, s řízením a vedením lidí.

Pokud tedy otázka směřovala k tomu, zda lze odlišit dobrou školu od špatné – ano, je to možné. Ovšem s omezenými možnostmi komplexního pohledu na školu a značným rizikem, neboť hodnocení může být „technicky“ postaveno pouze na výběrových kritériích. Ta pak mohou být určena účelově nebo i manipulativně, takže „kvalita“ škol je pak stanovována mechanicky administrativními postupy. Hrozí nebezpečí sestavovat jakási pořadí kvality škol pro „tržní účely“ (v pošetilé představě, že si pak rodiče mohou vybrat tu nejlepší). Výzkumně je tedy v obecné poloze potřebné školy kvalifikovaně zkoumat, např. to, jak fungují ve společenských proměnách, co je ke kvalitě posunuje, co jiného jim brání v jejich rozvoji atd. V rovině praktických (a přirozeně zjednodušených) informací pro uživatele v tom ale nevidím mnoho užitečného, co by mohlo školám a koneckonců i rodičům a dětem pomoci. V případných laických interpretacích shledávám příliš mnoho rizik. Více než naléhavě bych proto před takovými „tržními“ snahami a postupy varoval.

Nicméně užitečná může být procedura autoevaluace školy, tedy vnitřní hodnocení školou samotnou. Hodnocení zde není orientováno k vytvářenému pořadí či konkurenčnímu soutěžení, nýbrž k analýze vlastní práce a možnostem zlepšování. Evaluace má výrazně formativní charakter, vede k hlubší analýze vlastní práce, možnostem zlepšování a k angažovanosti aktérů, a proto může škole pomoci její kvalitu postupně zvyšovat.

V současnosti je odborníky vytvořen soubor třiceti autoevaluačních nástrojů v rámci projektu Cesta ke kvalitě; pro zájemce blíže http://www.nuov.cz/ae/evaluacni-nastroje, která je v elektronické verzi školám i s veškerým vyhodnocovacím servisem bezplatně k dispozici a slouží právě k možnostem autoevaluace a zlepšování práce školy.

Každý ví, že vždy byli dobří a špatní učitelé. Ale došlo u nás v poslední době k nějakému hlubšímu obratu?

Ke vztahu systémové struktury a lidského faktoru v oblasti školství se nabízí připomenout moudrý citát, který údajně vyslovil význačný český přírodovědec, chemik, Otto Wichterle: „Dobří, entuziastičtí kantoři mohou dobře učit i v tom sebenešikovnějším školském systému. A naopak, ani sebedokonalejší systém nám nebude nic platný, nebudeme-li mít nápadité učitele, zapálené pro svou profesi.“ Citát jistě užívá mírné nadsázky, přesto ale zcela jistě platí, že kvalitu školy určuje především kvalita učitelů a vytvářené podmínky jeho práce.

Kvalita učitele není něco, čeho lze dosáhnout rychle. Je to generační téma, a to v individuálním smyslu profesního růstu každého jednoho učitele, tak ale také a především v rovině systému učitelské přípravy. Hovořím-li o „generačním tématu“, neříkám tím, že proto máme na něco čekat. Ba právě naopak, včera již bylo pozdě. A vše, co jsme v posledních dvou desetiletích pro podmínky práce učitele a jeho vzdělávání učinili (či naopak nebyli schopni rozumně učinit), přináší své ovoce až nyní nebo teprve jej v budoucnu přinese, tedy s nekompromisním časovým posunem. Obávám se ale, že nepůjde o příliš šťavnaté a sladké plody, které budeme muset sklízet.

Srovnávací studie se zahraničím ukazují propad české úrovně. Co vy na to?

Dnes se upřímně podivujeme nad nepříznivými mezinárodními analýzami zhoršujících se výsledků vzdělávání českých žáků. Ale musíme také vědět, že je základní školství již dlouhodobě zapleveleno učitelskými nekvalifikanty, polokvalifikanty a nedouky. A především s tímto hanebným stavem něco zásadního dělat. Ze zkušenosti vím, že důvodem v principu není to, že kvalifikovaní učitelé chybí. Spíše jsme si v tom systému – nesytému zvykli dělat věci po svém, nepořádně, účelově – a ono to pořád nějak prochází.

Namísto toho, aby chybějící kvalifikovaní učitelé ve školách již před dvěma desítkami let představovali jasný signál k zásadnímu systémovému řešení (tedy pozitivnímu obratu), šlo se administrativními cestami „kosmetických úprav“ a změkčily se kvalifikační požadavky, prodlužovaly se výjimky atd. Jak rychlé, bezbolestné, levné a „elegantní“ řešení. Kapitola k získávání odborné kvalifikace Zákona 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících nevypadá snad už ani jako kvalifikační regulativ, ale kratochvílné čtení instrukcí jakési dobré víly o nabídkách volných pracovních míst.



Pro jistotu si ještě v personální oblasti ředitelé osvojili „právo veta“ (anebo jej alespoň uplatňují) – oni přece sami nejlépe vědí, o jak kvalitního člověka jde, byť nemá „jen to (nepotřebné) patřičné vzdělání“. Autentický odmítavý výrok ředitele jedné liberecké základní školy směrovaný kvalifikované uchazečce o zaměstnání, že „němčinu mi učí družinářka; a občanku – tu může každý“, dává jednoznačný signál, kam si přeje i mnohý ředitel školství posunovat. Dalo by se dodat, že je přece lepší mít ve škole ty zavázané, kteří do toho navíc moc nemluví. A tak se následně vyvíjí tlak na akademický prostor, aby rychle, snadno, bezbolestně a pokud možno všechny ty nekvalifikované nějak rychlým kurzem dovzdělali. A řada fakult tak i činí – je to přece příležitost přijít k penězům, které na vysokých školách citelně chybí… Téma učitelského vzdělávání je ale příliš široké, abych k němu kritické glosy uváděl na tomto místě.

Takže společenské uznání supluje platy. Ale chybí oboje.

To je pravda, že učitelská práce je výrazně podceňována. A jak jsem ukázal, nejen veřejností a rodiči, ale i samotnými manažery základních škol, kteří by měli nad kvalitou učitelstva bdít jako první v řadě. Kvalifikovaná výuka představuje řadu netriviálních didaktických témat: kupříkladu naučit žáka číst a porozumět textu, rozvíjet u něj myšlenkové procesy při větné analýze, naučit ho řešit problémové úlohy v matematice či zvládat badatelská témata ve fyzice. K tomu, aby takové činnosti žáci zvládli, musí učitel vědět, proč a co jak dělá – tedy být patřičně pedagogicky vzdělán; a aby takové dovednosti získal, musí se o to snažit cíleně a dlouhodobě – tedy být také zkušený, zabývat se právě jen výukou a žáky a být dále vzděláván. Takto formulovaná odborně citlivá pedagogická rovina je ale pustošena realitou zásahů byrokratické surovosti a nevědomostí nedouků, kteří se v nezanedbatelném podílu ve školách dnes pohybují, koneckonců i v řídících funkcích.

Na příkladu učitelské profese, vzdělávání učitelů a vytvářených podmínek pro učitelskou práci, lze velmi dobře ilustrovat nesystémovost našeho školství posledních let. Na položenou otázku tedy mohu odpovědět přímo: Jsem přesvědčen, že v oblasti učitelství opravdu dochází k plíživě postupnému (a již i dobře zřetelnému) obratu mimo žádoucí sféru profesionality učitele, tedy k deprofesionalizaci. Podpora učitele, učitelství a vše další co s tím souvisí, je u nás již tradičně jedním z mimořádně slabých článků našeho školského systému. S učitelem se nepracuje, učitel není dostatečně podporován a systémově veden k tomu, aby mohl práci kvalitně odvádět, nejsou vytvářeny podmínky odpovídající složitosti a náročnosti této profese. Nedobrý stav je důsledkem řetězu řady nevhodných rozhodnutí, jejichž primárním atributem je chybějící pokora a úcta k učitelství.

Směřuje vůbec někam naše školství? A kam by mělo směřovat?

Otázka je téměř hozenou rukavicí na smeč k vulgární odpovědi. Ale to by bylo laciné, formou nekorektní a obsahem možná ani ne tak zcela výstižné. Ve výchově se totiž otevírá vždycky nějaká šance, je ale nutno ji uchopit. Maminka nám ji vždy trpělivě a opakovaně nabízela, možná proto se jí snad dařilo posouvat nás příznivým směrem. Ona ale věděla, kam potřebuje své děti dostat, měla rodičovská přání, vyjasněný cíl a perspektivní vizi. Těm byla ochotna podřídit vše ostatní. A cosi podobného by mělo platit jistě i ve vyšších úrovních výchovného podnikání, tedy v patrech vzdělávací politiky.

Neočekávám podobnou obětavost či dokonce altruismus ve vyšších patrech výchovného podnikání, jaký prokazují svým dětem rodiče, když je vychovávají. Má-li ovšem ještě školství zůstat nějaká šance, pak by se alespoň něco z těch „rodičovských“ strategií výchovy mělo k nápravě využít. A recept zajisté není až tak složitý: jasný a pevný cíl, adekvátní investice, odborně vedená rozhodnutí s efektivními dopady do školského systému a především cílená podpora učitele vedoucí k jeho profesionalizaci; učitel je klíčem k obratu. A jiné cesty opravdu není.

Z toho všeho, co bylo řečeno, se spíše ale zatím jeví, že směřování našeho školství není nějak cílově vymezené, soustředěné, ujasněné. Chybí vyjasněnost, usazenost, perspektiva, ochota investovat a přesvědčení o návratnosti těchto investic. Zásahy jsou proto zatím zpravidla jen výsledkem pošetilé nahodilosti, vypočítavé účelovosti či důsledkem chaotických rozhodnutí. Funkčnost namnoze zajišťuje již pouhá setrvačnost minulosti. A to je v porovnání s ambicemi dost málo.

Převzato v plném znění z E-republika.cz (vyd. 21.11.2012 16:04)

http://tuni.tul.cz/clanek/6240/

O hlouposti médií a o hlouposti ministerstva vnitra

Boris Cvek

Myslím, že v právě probíhající aféře kolem údajného špatného spočítání neplatných podpisů pro jednotlivé prezidentské kandidáty úplně zapadlo – a vypovídá o hlouposti médií – to, že šéf příslušného odboru na ministerstvu vnitra řekne tohle:

„Vezmu příklad, aby se to dobře počítalo. Celkový počet podporovatelů některého kandidáta bude 100 tisíc. V prvním vzorku najdeme čtyři procenta chyb a ve druhém vzorku šest procent. To je celkem deset procent.“

To je, prosím, jako by lékař veřejně řekl, že ledvina pumpuje krev v těle a má chlopně.

To by vzbudilo jistě obrovský poplach, nicméně v případě procent – byť jde o učivo základní školy – to málokoho opravdu pohorší.

Uvedu srozumitelný příklad, abych ukázal, čeho se pan šéf dopustil. Představte si, že máte určit procento alkoholu v nějakém objemu lihoviny a vezmete si dva vzorky – v jednom změříte 4,5% a ve druhém 5,1%. Co uděláte? Budete tvrdit, že v lihovině bylo 9,6% alkoholu?

To byste vyčarovali neexistující alkohol. Uděláte aritmetický průměr obou hodnot. Jinak to prostě nejde. Dělat to jinak, to znamená nerozumět vůbec významu slova „procento“ a tomu, jak se s ním v elementární matematice (počtech) zachází.

A i kdyby v zákoně bylo výslovně uvedeno, že se ta procenta mají sečíst, tak na to, pokud víte, co to znamená „procento“, okamžitě upozorníte a prohlásíte zákon za nemyslný a sobě odporující, protože součtem procent nemůže dojít k reálné chybovosti, kterou chce zákonodárce zjistit. Je to podobné, jako by nějaký zákon říkal, že požár se má hasit benzínem… tak asi ten zákon nebudete stupidně následovat, ale upozorníte okamžitě na chybu.

Místo tohoto pohoršení se panu šéfovi odboru v médiích trpí argumentace, že o tom, zda se mají procenta sčítat, nebo průměrovat, rozhodne až soud. Tohle vystihuje naprosto dokonale atmosféru v našem státu: kdo nám vládne, kdo ho kontroluje (média) a co z toho nakonec je (chaos a fraška). Česká republika vstoupí do dějin lidstva tím, že v ní soud bude v souvislosti s volbou prezidenta republiky rozhodovat o tom, co musí znát každý žák osmé třídy základní školy a co je prostě matematický fakt na stejné úrovni jako rovnice 1+1=2. Nemyslíte, že pokud soud musí rozhodovat o tom, zda – abych vzal jiný příklad, který přesně vystihuje, o co jde v případě pana šéfa odboru na vnitru – smícháním dvou piv o obsahu alkoholu 5% dostaneme pivo o obsahu alkoholu 10%, a pokud státní úředníci nevědí, že výsledkem bude pivo o obsahu alkoholu 5%, a ještě mají tu drzost se tvářit, že to vědět nemusejí, že existuje více výkladů elementární matematiky, že je to s ČR opravdu zoufalé a že se dá konečně vhlédnout do pravých hlubin žumpy české veřejné správy?

Podle nás je vzorec správně. Ale mohli jsme se splést, ať rozhodne soud, říká šéf kontroly ZDE

Henych z vnitra: Metodu jsme dlouho avizovali, tehdy kritika nepřišla

http://blisty.cz/art/66283.html

Hanba Evropy: Báseň Güntera Grasse ke krizi v Řecku

Chaosu blízko, protože nezvládaje vlastní trh, vzdaluješ se zemi, jež byla ti kdysi kolébkou.

Co tvou duší hledáno a za nalezené se ti jevilo, odkládáš teď mezi nejnižší hodnotu šrotu.

Jako svlečený dlužník na pranýři trpí země, kterou díky jejím dluhům odbavuješ už jen frázemi.

Odsuzuješ ji k chudobě, ačkoli její bohatství zdobí tvá muzea: tu tebou opatrovanou kořist.

Zemi mnoha ostrovů, dobývanou zbraněmi těch, co k uniformám vláčeli torny s Hölderlinem.

Země dnes sotva trpěná. Ač její vrchnost bývala tebou brána za partnerskou.

Země práv zbavená; pro niž tvá dogmatická moc znamená čím dál ukrutnější stahování opasků.

Vždyť tobě natruc je Antigona oděna v černém a smutek obléká i lid, jehož jsi bývala hostem.

Ti tvoji, podobní králi Kroisovi, všude kolem hrabou ode všeho, co se jen třpytne, a plní si své trezory.

Pij, chlastej! Řvou tví komisařští roztleskávači, ale Sokrates zlostně vrací ti nedotčený pohár zpět.

Proklínat v chóru, jak zvyklostí, budou tě bohové, jimž z tvého popudu má být vyvlastněn Olymp.

Duchovně zakrníš, pamatuj. Uškodíš-li té zemi, jejíž duch tě, Evropo, vymyslel.

(Z němčiny přeložil Daniel Strož)

http://blisty.cz/art/63674.html

Den matek

Boris Cvek 

Den matek jsem nikdy neslavil, ba dlouho jsem ani nevěděl, že něco takového existuje (na rozdíl od MDŽ, který se za mého dětství „slavil“ povinně). Být „matkou“ znamená pro mnoho žen status jistého naplnění smyslu života, jako by ještě setrvávaly prastaré tendence, zaznamenané už v Bibli, že bezdětná žena je méněcenná.

Nechci ani v nejmenším popírat, že rodičovství je důležité, není však důležité už jen proto, že je, že přivede na svět děti, ale zejména proto, jak je vychová, jaké hodnoty a prožitky dá dětem do vínku.

Proto bych v tento Den matek chtěl oslavit ty matky, které nemají své děti jako talisman úspěchu, jako pýchu uzavřeného kruhu rodiny, jako únik před utrpením cizích lidí a jako vykoupení ze svých komplexů méněcennosti, nýbrž ty matky, jež své děti vedou ke vcítění do slabých a zavržených, vyloučených a osamocených.

A zejména bych se chtěl poklonit matkám, kterým umřely děti, a dětem, kterým umřely matky – znám takové lidi a není jich málo. Ženám, které nikdy nemohly mít děti a zažily si kvůli tomu mnoho pohrdání, ústrků a bolesti.

Matkám, které pečují o své dítě, i když je to dítě postižené, i když je to dítě outsider, i když se tím dítětem nikde nemohou chlubit, což je jinak tak oblíbený „sport“ povrchních rodičů, totiž chlubit se svými dětmi.

Měli bychom v Den matek myslet na matky, které nemají domov, na matky vážně nemocné, na matky ve vězení, na matky, které v zoufalé situaci zvažují potrat svého dítěte.

Stane-li se Den matek jednou takovýmto svátkem, a ne svátkem falešné rodinné idyly a svátkem sebepotvrzení statusu šťastných a úspěšných žen, bude to konečně svátek, který může naši společnost zušlechtit a zlepšit.

http://www.blisty.cz/art/63408.html

Ilona Švihlíková na TUL

Ve čtvrtek 26. 4. 2012 se od 16 h uskutečnila na akademické půdě TUL zajímavá přednáška doc. Ilony Švihlíkové.

Příspěvek na T-Uni: http://tuni.tul.cz/clanek/5920/

Videozáznam a prezentace: http://server10.streaming.cesnet.cz/CESNET/Viewer/?peid=2abe44fd59fd43fb9cd918a1d671c41f1d

Proč bude válka

Oskar Krejčí

I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu.

Výměna hegemona

Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 % HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10% HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23%, zatímco USA 9%. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem.

Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí.

Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.

Vojenská síla

Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 % ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 % globálních vojenských výdajů. Ze 43 % se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 % a dosahují dnes 4,8 % HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 % a dosažení úrovně 4,0 % HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska.

Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného.

Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí.

I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí z 30 %, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) – je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít.

Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu.

Střední vrstvy

To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev.

Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svoji ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů.

Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 % HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 %, Řecka a Itálie 130 %, Velké Británie 94 %, Německa 85 %. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 % HDP je problém.

Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 % drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 %, Velká Británie 5,5 %, ropní exportéři 4,6 %, Brazílie 4,3 % atd.; Rusko „jen“ 3,8 %. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 % disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností.

Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí.

A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera.

Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele.

Kvalita elit

Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit.

Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě.

Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné.

Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou…

Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat“ má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování“ může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty.“ Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze.

Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní…


Indiánská demokracie

Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie.

Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev.

Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení.

Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat.

Tedy opět válka jako svůdná vábnička.

Jak bez války

Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí.

Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace“. I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků.

Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku… A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

(Článek vyšel v Literárních novinách 38/2011)
http://www.blisty.cz/art/60320.html