Daň z ubrané hodnoty

Jan Keller
V sobotu 19. února se sešlo v Kongresovém paláci v Praze více než tisíc odborových předáků z celé republiky. Protestním shromážděním zahájili akci Otevřete oči, jejímž cílem je pravdivě informovat občany o skutečných dopadech prováděných vládních opatření. Přinášíme plný text vystoupení sociologa Jana Kellera, který byl hostem shromáždění.

Dovolte mi, abych se stručně vyjádřil k tomu, jaká je dnešní situace odborů. Odbory a zaměstnanci obecně se stávají předmětem dvojího vydírání. Nejen současná, ale i předchozí vlády nás dostaly do situace, kdy se u nás vzácně propojují všechny nevýhody země ekonomicky méně vyspělé s nevýhodami zemí vyspělých.

Společně se zeměmi méně vyspělými máme dosahovat vyšší konkurenceschopnosti především nízkými mzdami. Cena práce je u nás několikrát nižší než u našich západních sousedů. Vládě se to však zdá stále ještě příliš mnoho a dělá maximum pro to, abychom dále zchudli. Tam, kde to jde přímo, sníží platy o deset procent. Tam, kde to bezprostředně ovlivnit nemůže, zařídí, že se peníze záhadným způsobem ztratí, takže na mzdy a platy se zase nedostává.

Zároveň se však na nás chystá také to, k čemu dochází v zemích ekonomicky vyspělých. Průmysl odtamtud odchází a majitelé velkých peněz se snaží zhodnotit svůj finanční kapitál v jiných odvětvích. Dělají to tak, že zpoplatňují všechny mimopracovní oblasti života lidí.

Lidé mají bankám a privátním fondům zaplatit i s úroky za to, že chtějí být zdraví, že chtějí vzdělání pro své děti, že nechtějí zestárnout v nedůstojné chudobě. Velké peníze se tak zmocňují celého života těch, kdo příliš peněz nemají. Zpoplatňují celou lidskou existenci.

Studium, nemoc a stáří jsou pro toto vydírání mimořádně vhodným polem. Na rozdíl od oblasti práce nevytvářejí prostor, ve kterém by bylo relativně snadné se organizovat a hájit společný zájem. Studenti, nemocní a důchodci jsou ještě snadnější kořistí než zaměstnanci.

Dostáváme se tak do obtížné situace. Na jedné straně bychom měli souhlasit s co nejnižšími mzdami, aby firmy, které u nás působí, byly co nejvíce konkurenceschopné. Zároveň bychom z těchto stagnujících (či dokonce krácených) příjmů měli vyživovat všechny ty, kdo by rádi podnikali s našim zdravím, vzděláním a vidinou spokojeného stáří.

Majetné skupiny tímto způsobem pouze diverzifikují svá podnikatelská rizika. Něco svých peněz uloží do výroby, něco do fondů, ve kterých se máme pojišťovat před nejistotou, kterou pro nás vytvářejí na trhu práce. Pro lidi práce to ale znamená zdvojení rizika.

A pro odbory velkou výzvu.

Pokud by se odbory omezovaly pouze na tlak na udržení dosavadní úrovně mezd a dalších výhod, pak budou objektivně napomáhat těm kapitálově silným skupinám, které chtějí investovat do obchodu se vzděláním, zdravím a stářím. Čím vyšší mzdy si odbory na firmách vybojují, tím více jim budou moci vzít podnikatelé se sociálními riziky. Jestliže odbory naopak neuspějí a životní úroveň velkých skupin zaměstnanců výrazněji poklesne, nebude možno z těchto lidí profitovat v oblasti mimo práci. Jejich lidský kapitál bude chřadnout, což sníží i ziskové možnosti těch, kdo je budou zaměstnávat.

Co v této složité situaci dělá česká vláda? Řeknu to slušně. Počíná si velice nerozumně. Pokud bychom současné vládě na slovo věřili to, co tvrdí o probíhajících reformách, museli bychom si skutečně myslet, že její členové dočista pozbyli rozumu. Prakticky ani v jedné oblasti nevedou totiž reformy k naplnění toho, co vláda prohlašuje za své cíle.

Vezměme si reformu trhu práce. Zde je proklamovaným cílem vlády zvýšit výkonnost a konkurenceschopnost ekonomiky. Pokud by tento cíl vláda skutečně sledovala, musela by vytvářet podmínky pro rozvoj kvalifikované pracovní síly, která bude motivována k odvedení maximálního výkonu v rámci své firmy, vůči níž je vysoce loajální.

Vláda však dělá vše pro to, aby náš trh práce byl zaplněn pouze sezónními pracovníky, kterým bude jejich firma naprosto lhostejná, neboť nebudou vědět dne ani hodiny, kdy se ocitnou na dlažbě.

Novela zákoníku práce se rozhodně nesnaží vytvořit pracovní prostředí, které bude motivovat k maximálnímu výkonu. Právě naopak. Jejím cílem je udělat z firem průchozí prostor, ve kterém se budou mezi dveřmi potkávat přicházející a odcházející nádeníci. Žádný z nich se dlouho nezdrží, žádný z nich nebude motivován, aby se s firmou identifikoval. Nezájem pracovníků o osud firmy, ve které jsou momentálně zaměstnáni, je vládou podporován vskutku cílevědomě: nahrazováním plnohodnotných pracovních smluv prací na omezenou dobu, či šířením smluv na dobu určitou, ale také třeba podporou částečných úvazků, které umožní rozdrobit plnohodnotnou práci mezi více žadatelů. Jako kdyby chtěla vláda vyhloubit co nejhlubší příkopy mezi firmou a jejími zaměstnanci a dát zaměstnancům co nejvíce důvodů k tomu, aby jim byl osud firmy naprosto lhostejný.

Originálním příspěvkem vlády v tomto směru je ustanovení, podle něhož tomu, kdo sám podá výpověď, bude podpora v nezaměstnanosti výrazně krácena. Nečasova vláda neustále mluví o svobodě. Přitom se rozhodla dát lidem naprostou svobodu volby mezi tím, vytrvat na pracovišti v roli „pracujících chudých“, anebo se stát nezaměstnanými se sníženou podporou v nezaměstnanosti.

Z hlediska této zvrácené logiky je vcelku pochopitelné, že lidé si už nebudou moci k podpoře v nezaměstnanosti přivydělat jako dosud až polovinu minimální mzdy. Proč byl zrušen institut nekolidujícího zaměstnání? Asi z obavy, že by činil pracující příliš flexibilními. O skutečnou flexibilitu vláda přes veškeré své proklamace žádný větší zájem nemá. Jak by ho mohla také získat? Řada ministrů dnešní vlády prokazuje svoji flexibilitu tím, že sedí v ministerském křesle za nadstandardní odměny již nějakých dvacet let. Tito lidé chtějí učit národ flexibilitě. Ti nejpružnější z nich v pravidelných intervalech rotují mezi různými ministerskými rezorty. Jako kdyby snad pro jejich zvládání nebylo třeba naprosto žádných zvláštních dovedností.

Vláda se patrně domnívá, že receptem na vyšší výkon podaný na pracovišti je zastrašování zaměstnanců a jejich udržování v trvalé nejistotě. Je pravda, že jistá míra nejistoty může být motivující, může zvyšovat výkon. Vidíme to opět právě na ministrech české vlády, kteří jsou si jisti, že si svá křesla díky různým volebním fintám udrží snad dalších dvacet let. Jejich naprostá sebejistota jim evidentně brání v tom, aby jakýkoliv zaznamenatelný výkon podávali. Ti nahoře by ale neměli zapomínat, že ti, kdo pracují, jsou v naprosto odlišné situaci.

Nesčetné výzkumy opakovaně prokazují, že pokud vzroste nad určitý bod míra nejistoty, ve které je člověk nucen žít, pak daný člověk už výkon nezvyšuje, ale naopak – stává se apatickým. Vláda by byla jistě ráda, abychom se stali apatičtí a tolerovali její diletantismus. To je ovšem jen další důkaz jejího nerozumu. Je spolehlivě zjištěno, že pokud lidé žijí ve velké nejistotě příliš dlouho, dříve či později si najdou způsob, jak nejistotu redukovat. Také lidé u nás si takový způsob určitě najdou, i když to pro tuto vládu není dobrá zpráva. Zatím nás vlastní vláda tlačí do pozice země, která má propojovat všechny nevýhody slabé ekonomiky se všemi výhodami pro silné kapitálové fondy. Je třeba tuto slepou uličku opustit a najít způsob, jak posílit náš ekonomický potenciál tak, aby z něho měli prospěch všichni, a nejen soukromé pojišťovací fondy.

Čím déle budeme s tímto hledání otálet, tím více času bude mít vláda k tomu, aby z nás udělala rozvojovou zemi někde na úrovni Tuniska anebo Egypta. To bychom neměli dopustit. Měli bychom naopak požadovat, aby vláda zaplatila „daň z ubrané hodnoty“. Daň z toho, jak poškozuje zaměstnance, jak neřeší problém korupce. Daň z toho, jaký paskvil hodlá předložit namísto penzijní reformy. Daň z toho, jak ničí českou kulturu zvýšením DPH na knihy a kulturní akce.

Tím vším vláda ubírá na hodnotě a kvalitě našeho života a na důvěře, kterou lidé stále ještě mají k demokracii. Pokud vláda nezaplatí daň z hodnoty, kterou této zemi a její budoucnosti soustavně ubírá, pak my jak plátci daně z přidané hodnoty se v životě nedoplatíme.
http://www.blisty.cz/art/57362.html

Kupředu pravá – aneb ČR na cestě k rozvojovým zemím

Ilona Švihlíková

Ministr Kalousek si pochvaluje koaliční dohodu, která by měla vést ke skokovému navýšení DPH o deset procentních bodů u většiny statků, které se nyní nalézají ve snížené sazbě. Ministr Bárta nicméně s úsměvem ujistil „socky“, že jim vybral několik potravin, aby nezdechly ihned v první fázi úžasných reforem trojkoalice. S pobavením zbohatlíka vlastnícího Maserati národu sdělil, že je příliš tlustý a že ryby a zelenina tedy zůstanou ve snížené sazbě. Že v ní nezůstane voda, teplo a ostatní náklady, které se v ceně potravin stejně tak projeví, už ovšem nedořekl. Stejně tak už se nikdo z vlády „rozpočtové odpovědnosti“ neobtěžoval zabývat tím, že globálně dochází k bezprecedentnímu nárůstu cen potravin, za kterým stojí jak politika biopaliv, tak i souběh neúrod v klíčových zemích (například v Rusku) .

Trend k vyššímu zdanění spotřeby je nicméně obecný a koliduje s celkovým zaměřením vyspělých zemích k sociálnímu a daňovému dumpingu. Jak uvádí Taxation trends (Eurostat), mezi lety 1995-2007 došlo v řadě zemí EU k navýšení nepřímého zdanění. Nicméně žádná země EU nemá jednotnou sazbu DPH – mimo Dánska ovšem (viz dále).

Následující tabulka (Taxation trends in the EU 2010) nabízí přehled sazeb DPH (v%) v členských zemích EU za rok 2010

Přehled sazeb DPH (v%) v členských zemích EU za rok 2010

Země	Základní sazba	Snížená sazba	Super-snížená sazba
Belgie	21%	12%	6%
Bulharsko	20%	7%	-
ČR	20%	10%	-
Dánsko	25%	-	-
Německo	19%	7%	-
Estonsko	20%	9%	-
Irsko	21%	13,5%	4,8%
Řecko	23%	11%	4,5%
Španělsko	18%	8%	4%
Francie	19,5%	5,5%	2,1%
Itálie	20%	10%	4%
Kypr	15%	5/8%	-
Lotyšsko	21%	10%	-
Litva	21%	5/9%	-
Lucembursko	15%	6/12%	3%
Maďarsko	25%	5/18%	-
Malta	18%	5%	-
Nizozemí	19%	6%	-
Rakousko	20%	10%	-
Polsko	22%	7%	3%
Portugalsko	25%	5/12%	-
Rumunsko	19%	9%	-
Slovinsko	20%	8,5%	-
Slovensko	19%	6/10%	-
Finsko	23%	9/13%	-
Švédsko	25%	6/12%	-
Velká Británie	17,5%	5%	(0)

Zdroj: Taxation trends in the EU, 2010, str. 102

Nepřímé daně, především DPH, jsou daněmi se silně regresivním dopadem, tedy daněmi, které nejvíce postihují ty nejchudší, protože zdaňují spotřebu, která v jejich výdajích zaujímá největší část (relativně s tím, že tyto skupiny nemají z čeho vytvářet úspory). Jak konstatuje učebnice Veřejných financí, úvod do problematiky, Jitka Peková, ASPI, ISBN 978-80-7357-358-4, str. 368:„Nejméně distorzní daně, např. daň z přidané hodnoty, která využívá pouze jednu sazbu, mají regresivní dopad, jsou nespravedlivé. Relativně více sníží příjem poplatníků s nižším příjmem než poplatníků s vyšším příjmem.“

Ministr Kalousek má vůbec slabost pro Ramseyho daně – tj. daně, které mají malý distorzní dopad (nemění chování daňového poplatníka, u zboží jsou to například statky s nízkou poptávkovou elasticitou), kam ovšem můžeme zařadit i daň z hlavy – kterou už pan ministr také slavně – i když zatím jen po stokoruně – aplikoval. Protože daňový mix by měl plnit úkol efektivnosti (výběr daně), ale také spravedlnosti, bývají Ramseyho daně v daňovém mixu vyspělých zemí doprovázeny progresivním zdaněním, tak aby byl kompenzován degresivní charakter nepřímých daní.

Zatímco v Dánsku je jednotná sazba DPH doprovázena velmi vysokým zdaněním nejbohatších fyzických osob (sazba 51,5%!) – jen ve Švédsku je ještě vyšší 56,4%, pak Česká republika patří mezi země, které mají extrémně nízký poměr přímých daní. Jak uvádí Taxation trends, nejnižší poměr přímých daní z celkových má Bulharsko (21%), dále pak Slovensko (22,1%) a následuje hned ČR (23,5%). Není divu, že ČR se touto politikou daňového dumpingu dostala rovněž mezi země, kde sazba přímých daní klesla nejsilněji a opět se nalézá v sousedství Bulharska, Rumunska a Slovenska, což by zřejmě měly být země, které nám jsou vzorem. Podíváme-li se na skupinu zemí, které aplikovaly tzv. rovnou daň – pak se do výše zmíněné skupiny ještě přiřadí pobaltské státy.

Podívejme se podrobněji na srovnání České republiky a Dánska, aby vyniklo, do jaké míry je daňový mix obou zemí odlišný.

Dánsko:

DPH – jednotná sazba 25% (2010)

Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob: 51,5% (2010)

Poměr přímých daní na HDP: 30% (2009)

Poměr nepřímých daní na HDP: 16,8% (2009)

Souhrnná daňová kvóta (včetně sociálního pojištěn), poměr k HDP: 48,2% (2008)

Výdaje na sociální ochranu: 29,1% (r. 2006 – Eurostat)

ČR:

DPH – naplánována jednotná sazba 20% (s několika málo výjimkami)

Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob: 15%

Poměr přímých daní na HDP: 7,4% (2009)

Poměr nepřímých daní na HDP: 11,4% (2009)

Celková daňová kvóta: 36,1% (2008)

Výdaje na sociální ochranu: 18,7% (r. 2006)

zdroj ZDE ZDE

Shrneme-li, pak Dánsko používá jednotnou vysokou sazbu DPH v kombinaci se silně progresivními složkami daňového mixu pro financování širokého státu blahobytu.

Česká republika má naopak extrémně regresivně vychýlený daňový mix – ať již v nepřímých daních, nebo v konceptu tzv. rovné daně. Na rozdíl od Dánska svůj sociální stát úspěšně destruuje. Česká vláda tedy nejvíce bere těm nejchudším (příjmová složka), přičemž zároveň snižuje, respektive ruší sociální zajištění těchto skupin. Sdírá je tedy z obou stran. Jako vláda jim NIC neposkytuje, naopak ohrožuje jejich další existenci – a to ve prospěch těch nejbohatších.

V tomto kontextu je možné se podívat na typické znaky, které vykazují rozvojové a málo vyspělé země:

• extrémně nízké zdanění velmi vysokých příjmů
• důraz na financování prostřednictvím nepřímých daní (snazší výběr)
• odliv kapitálu do zahraničí (v ČR – vysoce záporná výnosová bilance, která strhává do záporu celý běžný účet, odliv v roce 2009 téměř 10% HDP!)
• vysoká míra korupce, klientelismus
• špatná vymahatelnost práva
• špatné fungování státní správy, neefektivita

Bylo by možné dodat ještě další znaky rozvojových zemí, jakými jsou nízká akceptace politických institucí občany, tendence k nepokojům, převratům a revolucím.
http://www.blisty.cz/art/57364.html

Posuďte sami, pro koho pracuje vaše vláda!

Josef Mrázek

Skupina nejhůře placených lékařů (30 % nemocničních, to je méně než 10 % všech) požádala o přiměřenou opravu svých příjmů a pracovního přetížení plným právem a nebyl problém jim vyhovět. Ale místo slušného jednání byli provokováni sdělením, že se jim platy sníží o 10 %. Již to bylo podezřelé. Když později hrozilo, že nedohoda povede k vážné krizi, ustoupili lékaři ze svého střízlivého požadavku ještě o jednu třetinu. Schylovalo se k dohodě, ale do jednání vstoupil premiér Nečas s tím, že se třetina snížené částky použije pro sestry.

Sestry rozumně chápaly, že požadavky lékařů jsou oprávněné, a kdyby nedošlo k dohodě, samy by přišly o práci. A tak podpořily lékaře spontánní iniciativou SOS zdravotnictví. To se zřejmě nehodilo premiérovi a tak použil bývalou ministryni Juráskovou, která již předtím lékaře neprávem napadla jakoby za sestry, ale těch je v její Asociaci jen asi šestina ze všech a ani ta s názory Juráskové nesouhlasí. Nečas ignoroval většinovou iniciativu sester a Juráskové slíbil půl miliardy. Přesto, že taková částka se dala uvolnit bez zásahu do státního rozpočtu a sestry nechtěly, aby se ubrala lékařům, trval na tom, že ji lékařům ubere.

Pokud by se podařilo tímto způsobem rozbít dohodu, rozpadl by se sytém nemocniční péče a došlo by zřejmě i k úmrtím pacientů. Byla by to vina vlády, protože ta podle Ústavy ČR odpovídá za dostupnost zdravotní péče a je její povinností hledat dohodu. Proti vládě mluví i to, že dosáhnout dohody bylo snadné a byla schválně mařena. Lékaři mají právo dostat za práci spravedlivou odměnu. Avšak místo úsilí o dosažení dohody se dělaly různé krizové scénáře, na první pohled neschopné odvrátit podstatu katastrofy. Do jednání v této fázi vstoupily energicky všeobecné i zdravotnické odbory a donutily vládu ke zdánlivému ústupu k původně slíbeným dvěma miliardám.

Vláda (prostřednictvím poslušného ministra Hegera) se ani po intervenci odborů nevzdala úmyslu překazit dohodu a trvala na těch částkách pro jednotlivé lékaře, které by odpovídaly jedné a půl miliardě. A hned vzápětí vyhlásili téměř reklamním způsobem (za pomoci veřejnoprávní televize !!!) známí privatizátoři, že „pomohou“ a rozeberou si oslabené nemocnice do soukromého vlastnictví. Tím se potvrdilo podezření, že cílem úsilí o nedohodu je právě předání našeho společného majetku za babku do předem známých soukromých rukou a následné zdražení zdravotní péče po americku. A to vše cestou utrpení obyvatelstva a asi i ztrát na životech. Za jak velké hlupáky nás vláda považuje!

Josef Mrázek,

vicepresident Svazu pacientů ČR

http://blisty.cz/art/57286.html

Vědecký princip

Milan Kozelka
„Takhle už to dál nejde. Co máme dělat?“ ptají se bezdomovci sociologa. „Nejdřív je nutné problém detailně analyzovat. Když na to ale neseženeme grant, vidím to černě,“ uvažuje sociolog. „Mezitím ale všichni hodíme krovky,“ namítá týpek, kterého jiní přezdívají Džambo. „Vzápětí se musí problém s jednotlivými podproblémy zřetelně pojmenovat a definovat jeho symptomy,“ pokračuje sociolog. „To už ale definitivně zahučíme do kytek,“ reaguje Džambo. „S takto zpracovaným problémem je posléze nezbytně nutné vystoupit na prestižních sympóziích, na konferencích a na akademické půdě fakult,“ objasňuje sociolog. „To už tu po nás nezbyde ani mastnej flek,“ ošívá se Džambo. „Vědecká práce nesnese spěch,“ říká sociolog.


http://blisty.cz/art/57219.html