KD│ Evropská dluhová krize stojí poslední v dlouhé řadě podobných krizí: Argentina 2001. Rusko 1998. Mexiko 1994. Seznam sahá daleko do historie. Dluhové krize jsou asi stejně přirozeným jevem jako zemětřesení, nicméně tato je v něčem odlišná - a možná nebezpečnější, napsal fyzik Mark Buchanan.
Evropské státy jsou navzájem propojeny sítí dluhů, jak to nedávno nádherně graficky ilustroval Bill Marsh v New York Times. Řecko a Itálie vyčnívají; Irsko, Portugalsko a Španělsko stojí zlověstně blízko. Francie a Německo vypadají také ohroženě, a stejně tak USA.
Obrázek vypadá jako složité schéma zapojení tikající dluhové bomby. Jenže to co lze vidět může být méně důležité než to, co zůstává stranou: Z velké části neviditelná síť vazeb mezi institucemi po celém světě, která může nakonec způsobit globální finanční chaos.
Tato skrytá síť byla vytvořena institucemi, které nakupují a prodávají neregulované credit default swaps (CDS). Ty jsou v zásadě pojišťovacími smlouvami ke dluhopisům; v případě, že dluhopisy nejsou splaceny, prodejce swapů slibuje proplatit kupci hodnotu dluhopisu.
CDS jsou vesměs uzavírány "mimo účetní záznamy", nejsou obchodovány na žádné burze nebo evidovány nějakou centrální institucí. To vysvětluje, proč Marshova mapa nemůže zachytit spojení, jež tímto způsobem vznikla.
Jenže na těchto nezveřejňovaných vazbách dost záleží. To byl primární důvod, proč americká vláda musela v roce 2008 zasáhnout, aby předešla kolapsu pojišťovacího giganta American International Group Inc. AIG ignorovala rýsující se hrozbu podstandardních hypoték a bezstarostně uzavírala smlouvy o CDS pojišťující cenné papíry kryté hypotékami s bankami Goldman Sachs Group Inc., Société Générale SA, Deutsche Bank AG a dalšími firmami. Z ničeho nic byla AIG potenciálně zodpovědná za platby v objemu takřka půl bilionu dolarů. Prostřednictvím smluv o CDS mohl pád AIG šířit nebezpečí celým globálním finančním systémem.
Kauza AIG ilustruje důležitý paradox, k němuž se opět schyluje v současné evropské dluhové krizi. Tak jako normální pojištění i CDS nabízejí sdílení rizika - a standardní ekonomické myšlení trvá na tom, že "sdílení rizik" tohoto druhu by mělo redukovat riziko, jemuž jednotlivé banky čelí, a celý bankovní systém učinit stabilnějším. Nicméně to není pravda, přinejmenším ne vždy. Ve skutečnosti příliš velká míra sdílení rizik může vyvolat větší problémy.
To vyplývá ze studie italského fyzika Stefana Battistona a jeho kolegů (mezi něž patřil ekonom z Columbia University Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2001). Výzkumníci ukázali, že příliš velká míra sdílení rizik může usnadňovat šíření nebezpečí na způsob nakažlivého viru.
V rámci normálního provozu každá instituce čelí příležitostným "šokům" - hrozbám jejímu finančnímu zdraví vyrůstajícím z půjček poskytnutých neúspěšným podnikům a tak podobně. Schopnost firmy vydržet takové šoky odráží její finanční odolnost. Jenže robustnost instituce závisí také na odolnosti jejích obchodních partnerů, protože pokud se jeden z nich dostane do potíží, nebezpečí zasáhne i ostatní, kterým dluží peníze.
Battiston a kolegové v rámci tohoto schématu bankovního systému studovali možné důsledky náhlého bankrotu instituce, a zejména jak to k čemu dojde závisí na celkové "konektivitě" v síti - na hustotě spojení znamenajících sdílení rizik.
Zjistili, že pokud je konektivita relativně nízká, náhlý bankrot jedné banky nevyvolá tak vážné následky; selhání způsobí problémy několika dalším institucím, ale obecně se nerozšíří příliš daleko. V takovém případě je sdílení rizik přínosné, tak jak to tvrdí ekonomické učebnice. Smlouvy jako CDS tedy mohou přinášet výhody.
Nicméně s rostoucí konektivitou - například když se sítě smluv o CDS zahušťují - se věci dramaticky mění. Za jistou hranicí konektivity pokusy sdílet riziko ve skutečnosti zvyšují pravděpodobnost, že banka padne.
Vzniká tolik kanálů, jimiž se potíže mohou šířit, že narůstá pravděpodobnost kolapsu celého systému. Síť vazeb představujících sdílené riziko, v jejímž rámci instituce operuje, poskytuje pouhou iluzi bezpečnosti.
To ovšem není ten typ zjištění, k němuž dospějete pečlivým přemýšlením u zeleného stolu; bylo odhaleno teprve detailní analýzou na základě počítačových simulací. (Další popis některých technických detailů lze najít na mém blogu.) Jistě, je to poněkud abstraktní; ale takové jsou i ekonomické analýzy, které tvrdí, že sdílení rizik je vždycky přínosné. Analýza Battistona a kolegů poskytuje globální perspektivu, kterou politici nutně potřebují.
Společnosti prodávající CDS tvrdí, že snižují riziko, a řada jejich argumentů je přesvědčivá. Například mezinárodní banky poskytující půjčky korporacím v konkrétní zemi mohou nakoupit CDS na státní dluhopisy, aby se chránily proti systémovému ekonomickému chaosu v dané zemi. Možnost ochrany podporuje úvěrování.
Jenže to má své meze. To co v malém množství redukuje riziko pro individuální instituci představuje v případě, že se zajde příliš daleko, problém pro celý bankovní systém. Zejména je to znepokojující, pokud vezmete v úvahu, že řada smluv o CDS spojuje navzájem evropské banky, ale též tyto banky a banky v USA nebo kdekoliv jinde.
Bývalý šéf Federálního rezervního systému Alan Greenspan v loňském článku pro Financial Times napsal: "americké regulační agentury budou v příštích měsících sužovány neočekávanými nepříznivými důsledky aplikace Doddova-Frankova zákona v podobě několika set detailních předpisů."
Má jistě pravdu, že jednání může mít neočekávané důsledky. Jenže zůstat v nečinnosti a neregulovat je také jednání, jež může již samo v sobě zahrnovat nečekané nežádoucí důsledky. Exploze neregulovaných a z větší části skrytých smluv o CDS byla umožněna finanční deregulací na počátku století a způsobila nárůst rizika ve finančním systému. Neomezené využívání CDS - zejména s malou znalostí toho, co kdo dělá - představuje recept na katastrofu.
neděle 4. prosince 2011
neděle 6. listopadu 2011
neděle 25. září 2011
Ratingové agentury "pracují podvodně a mají konflikt zájmů"
Bývalý šéf jedné ratingové agentury ostře zaútočil na mocné organizace, které mají schopnost poškodit jediným škrtem pera ekonomiku celých států.
William Harrington, bývalý vysoký činitel ratingové agentury Moody's, svědčil o tom, že vysoký management této organizace zkresluje nezávislá hodnocení vypracovaná jejími analytiky.
Ratingové agentury vyvolaly mezinárodní rozhořčení poté, co agentura Standard & Poor's odebrala Spojeným státům jejich vysoké hodnocení AAA.
Harrington, který pracoval u ratingové agentury Moody's do loňska 11 let, poukazuje na to, že ratingové agentury trpí střetem zájmů. Dostávají totiž peníze od bank a od firem, které mají hodnotit.
"Tento jasný střet zájmů se vyskytuje na všech úrovních ratingové agentury," svědčil Harrington v dokumentaci předložení americkému regulačnímu orgánu Securities and Exchange Commission, který připravuje nové předpisy pro ratingové agentury.
Harrington tvrdí, že firma Moody's dlouhodobě používá kultury "šikanování a nátlaku", jímž nutí své analytiky vypracovávat takový rating, který vyhovuje jejím zákazníkům. Svědčil o tom, že firma Moody's "pravidelně šikanuje své analytiky, o kterých je známo, že 'dělají potíže'. Cílem managementu je proměnit analytiky v poddajné zaměstnance, kteří budou hlasovat tak, aby to maximalizovalo firemní zisky", napsal Harrington ve své zprávě pro SEC.
Ekonom Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny, považuje ratingové agentury za hlavní viníky, kteří způsobili současnou finanční a hospodářskou krizi.
http://www.blisty.cz/art/59902.html
http://www.guardian.co.uk/business/2011/aug/22/ratings-agencies-conflict-of-interest
William Harrington, bývalý vysoký činitel ratingové agentury Moody's, svědčil o tom, že vysoký management této organizace zkresluje nezávislá hodnocení vypracovaná jejími analytiky.
Ratingové agentury vyvolaly mezinárodní rozhořčení poté, co agentura Standard & Poor's odebrala Spojeným státům jejich vysoké hodnocení AAA.
Harrington, který pracoval u ratingové agentury Moody's do loňska 11 let, poukazuje na to, že ratingové agentury trpí střetem zájmů. Dostávají totiž peníze od bank a od firem, které mají hodnotit.
"Tento jasný střet zájmů se vyskytuje na všech úrovních ratingové agentury," svědčil Harrington v dokumentaci předložení americkému regulačnímu orgánu Securities and Exchange Commission, který připravuje nové předpisy pro ratingové agentury.
Harrington tvrdí, že firma Moody's dlouhodobě používá kultury "šikanování a nátlaku", jímž nutí své analytiky vypracovávat takový rating, který vyhovuje jejím zákazníkům. Svědčil o tom, že firma Moody's "pravidelně šikanuje své analytiky, o kterých je známo, že 'dělají potíže'. Cílem managementu je proměnit analytiky v poddajné zaměstnance, kteří budou hlasovat tak, aby to maximalizovalo firemní zisky", napsal Harrington ve své zprávě pro SEC.
Ekonom Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny, považuje ratingové agentury za hlavní viníky, kteří způsobili současnou finanční a hospodářskou krizi.
http://www.blisty.cz/art/59902.html
http://www.guardian.co.uk/business/2011/aug/22/ratings-agencies-conflict-of-interest
sobota 3. září 2011
sobota 20. srpna 2011
Arogantní úřednice
Jsem podrážděná, labilní a arogantní úřednice. Ještě před pár měsíci se mnou potíže nebyly. K lidem jsem se chovala vstřícně a mile. Dokud se ke mně můj zaměstnavatel (asi MPSV-mám v tom teď "hokej") nezačal arogantně chovat. Nemám už před sebou žádnou vizi, cíl, ke kterému náš úřad směřuje (doteď jsme se snažili lidem pomáhat - teď je začneme šikanovat - nechceš zametat? Nezajímá mě, že jsi pracoval/la celý život, platil/la sis sociální pojištění a teď se ti poprvé, v 55 letech stalo, že jsi nezaměstnaný/ná, prostě si vem, pane inženýre/paní inženýrko/učiteli/učitelko koště a šup šup, jinak ti peníze žádné nedáme).
Zatím se jen propouští, snižují platy, systém se hroutí, lidé odcházejí, práce zůstává - ve stále větším chaosu (dříve byl v okrese jeden ředitel ÚP - teď jich je 5!), v přebujelé byrokracii (na jednom "cesťáku" 17 podpisů...). Nestíhám. Lidé čekají na odbavení čím dál déle, nadávají mi, že dříve fronty nebyly, tak proč teď. Přitom se snažíme, aby klient nic nepocítil, což je alibistický příkaz shora. V některých případech to jednoduše nelze.
Prý nás vyhodí 660 do konce roku, jenže tohle číslo už bylo naplněno a objevilo se jiné – 1 100. Kdo? Kdy? Kde? Z ryze nekoncepčních, chaotických a za provozu konaných kroků, pardon škrtů, které jsou nesmyslné, konané patrně jen proto, aby měl pan premiér radost a ministr Drábek byl hodným chlapcem, nelze opravdu nic odhadovat. Patrně nesmí ani naznačovat, protože nikdo netuší, co bude.... Bojím se ozvat, že přijdu o místo a tak si schladím žáhu na klientovi... je mi líto, odnese to.
A ještě dlouho se nepřestane klient divit. Arogantní úřednici totiž nahradí ziskuchtivý podnikatel, který si bude s uchazečem pinkat od zaměstnavatele k zaměstnavateli tak, aby profitoval, a inkasuje tak od státu nejméně šestkrát tolik, co stojí úřednice. I když... ani my nejsme zrovna levní - už třikrát nám během pár měsíců sice snížili platy, ale vzápětí nám naše stoly vyzdobili novými telefonními přístroji v hodnotě cca 2 500 korun. Ty necelé tři roky staré, plně funkční, za stejnou cenu, máme asi hodit do koše. Prý jsou hrazené z evropských fondů – a neodvádíme snad část našich daní i do těchto struktur? A to máme tušení, že od ledna 2012 už možná nebudeme existovat - panečku, že ale umíme šetřit!
Téměř denně se ptám jako slabomyslná, kdo má za co odpovědnost, kdo mi může podepsat to, či ono, kdo má jaké kompetence. Velmi zřídka dostávám jasnou odpověď. Vše je nejasné, komplikované, na což doplácí opět klient, který čeká a čeká a mnohdy se načeká, neboť nové uspořádání vyžaduje schválení či podpis někoho z Krajské pobočky v Ústí nad Labem.
Někdo je zaměstnancem litoměřického úřadu, někdo ústeckého, ale stále jsme ve stejných kancelářích. Jen šéfové se nám neustále mění, někteří byli ve funkci i několik dní, aby se pak stali jen obyčejnými pěšáky. Vzniká napětí mezi námi - je lepší zůstat tady nebo být "pod Krajem"? Nemáme tušení, kdo z nás půjde dřív...
Prima atmosféra - mám si hledat práci, nemám si hledat práci? Podle mého naprosto nefér jednání od zaměstnavatele, který jiné zaměstnavatele poučuje, jak se ke svým zaměstnancům chovat, a to minimálně dle kodexu etiky - pěkně děkuju za tyhle "jistoty", ze kterých už tolik let poctivě odvádím daně.
Že prý se ušetří 180 milionů. A jak, když jen jedna z veřejných zakázek na MPSV je uzavřena na zhruba 300 milionů?
No hlavně, že nám klesá nezaměstnanost, že se můžeme vytahovat, jak dobře to děláme. Lidem už totiž nestojí za to, aby stáli frontu na tu almužnu, kterou jim dáme, a tak i pod tlakem změn v důchodové reformě hromadně odcházejí do předčasného důchodu nebo pracují u podnikatelů načerno, protože kontrolní systém stejně selhává, těch pár kontrolorů, kteří po propouštění zůstali, to jednoznačně nemůže stíhat…
Že jsem podrážděná, labilní a arogantní? Tohle jediné mi v této situaci dává smysl, je mi líto.
Lenka Špittová
http://www.blisty.cz/art/59842.html
Zatím se jen propouští, snižují platy, systém se hroutí, lidé odcházejí, práce zůstává - ve stále větším chaosu (dříve byl v okrese jeden ředitel ÚP - teď jich je 5!), v přebujelé byrokracii (na jednom "cesťáku" 17 podpisů...). Nestíhám. Lidé čekají na odbavení čím dál déle, nadávají mi, že dříve fronty nebyly, tak proč teď. Přitom se snažíme, aby klient nic nepocítil, což je alibistický příkaz shora. V některých případech to jednoduše nelze.
Prý nás vyhodí 660 do konce roku, jenže tohle číslo už bylo naplněno a objevilo se jiné – 1 100. Kdo? Kdy? Kde? Z ryze nekoncepčních, chaotických a za provozu konaných kroků, pardon škrtů, které jsou nesmyslné, konané patrně jen proto, aby měl pan premiér radost a ministr Drábek byl hodným chlapcem, nelze opravdu nic odhadovat. Patrně nesmí ani naznačovat, protože nikdo netuší, co bude.... Bojím se ozvat, že přijdu o místo a tak si schladím žáhu na klientovi... je mi líto, odnese to.
A ještě dlouho se nepřestane klient divit. Arogantní úřednici totiž nahradí ziskuchtivý podnikatel, který si bude s uchazečem pinkat od zaměstnavatele k zaměstnavateli tak, aby profitoval, a inkasuje tak od státu nejméně šestkrát tolik, co stojí úřednice. I když... ani my nejsme zrovna levní - už třikrát nám během pár měsíců sice snížili platy, ale vzápětí nám naše stoly vyzdobili novými telefonními přístroji v hodnotě cca 2 500 korun. Ty necelé tři roky staré, plně funkční, za stejnou cenu, máme asi hodit do koše. Prý jsou hrazené z evropských fondů – a neodvádíme snad část našich daní i do těchto struktur? A to máme tušení, že od ledna 2012 už možná nebudeme existovat - panečku, že ale umíme šetřit!
Téměř denně se ptám jako slabomyslná, kdo má za co odpovědnost, kdo mi může podepsat to, či ono, kdo má jaké kompetence. Velmi zřídka dostávám jasnou odpověď. Vše je nejasné, komplikované, na což doplácí opět klient, který čeká a čeká a mnohdy se načeká, neboť nové uspořádání vyžaduje schválení či podpis někoho z Krajské pobočky v Ústí nad Labem.
Někdo je zaměstnancem litoměřického úřadu, někdo ústeckého, ale stále jsme ve stejných kancelářích. Jen šéfové se nám neustále mění, někteří byli ve funkci i několik dní, aby se pak stali jen obyčejnými pěšáky. Vzniká napětí mezi námi - je lepší zůstat tady nebo být "pod Krajem"? Nemáme tušení, kdo z nás půjde dřív...
Prima atmosféra - mám si hledat práci, nemám si hledat práci? Podle mého naprosto nefér jednání od zaměstnavatele, který jiné zaměstnavatele poučuje, jak se ke svým zaměstnancům chovat, a to minimálně dle kodexu etiky - pěkně děkuju za tyhle "jistoty", ze kterých už tolik let poctivě odvádím daně.
Že prý se ušetří 180 milionů. A jak, když jen jedna z veřejných zakázek na MPSV je uzavřena na zhruba 300 milionů?
No hlavně, že nám klesá nezaměstnanost, že se můžeme vytahovat, jak dobře to děláme. Lidem už totiž nestojí za to, aby stáli frontu na tu almužnu, kterou jim dáme, a tak i pod tlakem změn v důchodové reformě hromadně odcházejí do předčasného důchodu nebo pracují u podnikatelů načerno, protože kontrolní systém stejně selhává, těch pár kontrolorů, kteří po propouštění zůstali, to jednoznačně nemůže stíhat…
Že jsem podrážděná, labilní a arogantní? Tohle jediné mi v této situaci dává smysl, je mi líto.
Lenka Špittová
http://www.blisty.cz/art/59842.html
Vše fungující se boří
Boří se to, co funguje, místo aby se měnilo to, co funkční není. Zatímco přepracování zákona by stálo pouze námahu a čas, sociální reforma, jak ji předkládá MPSV bude stát především spoustu peněz daňových poplatníků. Jen jedna veřejná zakázka MPSV za všechny: obnova softwaru vyjde všechny občany ČR na cca 300 milionů korun. Avizovaná úspora panem ministrem Drábkem 180 milionů bere za své. Odboráři tvrdí, že je reforma špatně spočítaná a přinese propad příjmů o 20 miliard za rok!
Málokdo z veřejnosti problematice systému ÚP rozumí, spíše jí rozumět nechce a na to naše Ministerstvo práce a sociálních věcí tzv. hřeší. Média zcela záměrně mluví pouze o snižování platů úředníků, což je sice čtivé, ale odvádí to od mnohem zásadnějších informací.
Na počátku celého problému totiž stojí člověk, který žádá o pomoc. A tento člověk na celou nesystémovost nutně doplatí. A jsou to také lidé postižení, staří, nemocní. Místo efektivního hledání způsobu, jak naložit s problémem například dlouhodobé nezaměstnanosti , s lidmi, kteří systém zneužívají, budou se trestat lidé, kteří převážnou část svého života pracovali, a tudíž přispívali státní kase. Za trest budou bez ohledu na vzdělání po 2 měsících v evidenci ÚP hnáni s koštětem na chodník.
Dodnes nevíme, jak vlastně budeme vyplácet dávky v hotovosti - nejsou nijak upravovány prostory a stihnou se vůbec sociální karty vyrobit a zavést? Neumíme si představit, že kartu klient ztratí, z čeho bude žít, dokud nebude vystavena nová...
Reforma také rozhodně vede ke konci individuálního přístupu k člověku, k jeho specifickým potřebám a problémům, což by mělo (a v roce 2003 se reforma touto cestou snažila ubírat) být tím nejpodstatnějším vůbec v celém oboru sociální péče. Tak by se totiž rozhodně lépe odhalovalo i zneužívání dávek či podpory v nezaměstnanosti. Čím dál jsme od člověka-klienta, tím pravděpodobnější je špatné zacílení naší nejen peněžité pomoci.
Pokud je v dnešním systému dávek pro jejich vyplacení jedinou podmínkou nemít peníze, je zřejmě chyba v zákonech, nikoliv na straně úředníka, který musí tento zákon respektovat. Dokonce ani žádné předchozí odvody státu na daních nejsou podmínkou - viz cizinci.
I práce tzv. načerno by si zasloužila více pozornosti, nikoli však se zacílením na nezaměstnaného, ten je pod tlakem potřeby prostředků na přežití, lepší by bylo uvažovat o snížení odvodů za zaměstnance, které je pro mnohé firmy velmi zatěžující a rozhodně je to nemotivuje k náboru nových lidí.
Pokud budeme pouze trestat a nebudeme mít snahu společně s nezaměstnanými hledat, jak z problému ven, nebude mít o takové služby nikdo zájem a poroste kriminalita, která nám všem ze státního rozpočtu notně ukrojí.
Nejvíce postrádáme diskusi s odbornou veřejností, s řediteli, vedoucími úřadů, kterých se změny týkají a kteří pracují v dané oblasti leckdy i dvacet let.
Členové základní odborové organizace ÚP Litoměřice
Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Ústí nad Labem,
kontaktní pracoviště v Litoměřicích
pondělí 8. srpna 2011
neděle 7. srpna 2011
Konečně máme řešení pro problémy penzí a zdravotnictví
Jak tvrdí jedna akademická pracovnice ve Skotsku, je třeba zvážit možnosti zpoplatnění darování orgánů (není to oxymoron?).
Proč ne? Konec konců by tak šlo řešit i další problémy sociálního státu. Máme tu přeci i jiné orgány. Takže již nemám obavy o budoucí důchody, stačí prodat nějaký svůj orgán. Prohlédnout internet a zjistit si základy medicíny (na internetu je přeci vše a není důležité něco umět, ale umět si to vyhledat), no a pak hurá na to. Škoda jen, že všechny orgány nejsou párové, ale některé se regenerují, takže šup s nimi na trh.
Ledvinu na školné, játra na důchod a slinivku na zdravotnictví. No a kdyby to náhodou nevyšlo a já se důchodu nedožil, tak aspoň ze zbylých peněz můžete zaplatit moji hypotéku. Ještě že nám ta ekonomika roste!
http://www.bbc.co.uk/news/uk-scotland-tayside-central-14379215
http://www.blisty.cz/art/59623.html
Proč ne? Konec konců by tak šlo řešit i další problémy sociálního státu. Máme tu přeci i jiné orgány. Takže již nemám obavy o budoucí důchody, stačí prodat nějaký svůj orgán. Prohlédnout internet a zjistit si základy medicíny (na internetu je přeci vše a není důležité něco umět, ale umět si to vyhledat), no a pak hurá na to. Škoda jen, že všechny orgány nejsou párové, ale některé se regenerují, takže šup s nimi na trh.
Ledvinu na školné, játra na důchod a slinivku na zdravotnictví. No a kdyby to náhodou nevyšlo a já se důchodu nedožil, tak aspoň ze zbylých peněz můžete zaplatit moji hypotéku. Ještě že nám ta ekonomika roste!
http://www.bbc.co.uk/news/uk-scotland-tayside-central-14379215
http://www.blisty.cz/art/59623.html
čtvrtek 28. července 2011
Ulrich Beck: Krizi jsme nevyužili
Tomáš Lindner
Rozšířená verze rozhovoru z tištěného vydání Respektu č. 22. (Tato verze neprošla jazykovou redakcí.)
Rozšířená verze rozhovoru z tištěného vydání Respektu č. 22. (Tato verze neprošla jazykovou redakcí.)
Se sociologem Ulrichem Beckem o globálních rizicích a o tom, jak se nezbláznit při čtení ranních zpráv.
„Poslední rok byl nabitý tolika významnými událostmi, že si ani neumím představit, že dějiny budou takhle rychle pádit dál,“ říká přední světový sociolog Ulrich Beck. Před pětadvaceti lety přitom vcelku přesně popsal povahu světa, v němž dnes žijeme. Je plný globálních rizik, která jsou potenciálně ničivá, ale přitom s jistotou nevíme, nakolik jsou reálná. Jsou to navíc rizika, která nejsme schopni řešit v hranicích národních států.
Dlouho jste se zabýval terorismem. Jaké pocity ve vás vyvolala smrt Usámy bin Ládina?
Už před mnoha lety jsem terorismus popisoval jako jedno z těch nevyzpytatelných globálních rizik dnešní doby. Nejsme schopni tyto hrozby předvídat, ani domýšlet nakolik jsou skutečně nebezpečná. Tvrdil jsem, že tohle má terorismus společné s riziky klimatických změn a deregulovaných finančních trhů.
Důležité mi na hrozbě islámského terorismu přijdou dvě věci. Za prvé obrovský význam, který jsme teroristům a speciálně bin Ládinovi přisoudili - v tom smyslu je ona velká teroristická hrozba skutečně produktem Západu. Hlavně Bushova vláda Usámu označila za nového Hitlera, za nepřítele lidstva, a teprve tím mu dala obrovskou symbolickou moc, která nikdy neodpovídala jeho skutečné moci. V tomto smyslu jsou nepřítel civilizace Usáma bin Ládin a supervelmoc amerického prezidenta nerozlučně spojení.
S tím souvisí druhý aspekt, který mi na terorismu přijde důležitý a který ho odlišuje třeba od rizika klimatických změn. Globální riziko z ní totiž nedělají fakta, konkrétní počet mrtvých, ale spíše inscenace teroristů, která vyvolává globální strach. Teroristé jsou často odborníky na média a třeba i útoky v Americe naplánovali tak, aby se o nich mluvilo v hlavních večerních zprávách.
Můžeme tuhle strategii porazit?
Před pěti lety jsem v jedné knize navrhl, aby média o teroristických atentátech vůbec neinformovala. To v praxi samozřejmě nejde, ale strategii teroristů by to dokonale zničilo. Terorismus by tím zase získal stejně okrajové postavení jako v minulosti, nikdo by ho už nevnímal jako globální ohrožení. Každopádně zemřela symbolická postava Usámy bin Ládina a je otázkou, jestli se nám povede další teroristické útoky v západním zpravodajství méně zveličovat.
Neriskovali by ale politici a média, že ve chvíli, kdy se skutečně nějaký útok podaří, budou obviněni z podcenění rizika?
Ano, to je zásadní problém „světové rizikové společnosti“, jak nazývám dobu, ve které dnes žijeme. Stále více čelíme nebezpečím, která si vlastně neumíme představit. To platí pro důsledky klimatických změn, jaderných katastrof, teroristických útoků. Dosud jsme se při předcházení hrozeb řídili minulými zkušenostmi. Jenže teď nám ale hrozí nový typ katastrof, které mají potenciálně tak ničivé dopady, že se vlastně vůbec stát nesmí. Jenže současně nevíme, jak moc nám opravdu hrozí. Dostáváme se tak do světa, kde neustále mluvíme o rizicích a přitom nevíme, nakolik jsou reálná.
Co tedy mají v takové situaci politici dělat?
Mají to těžké. Buď vykreslí potenciální katastrofu a budou čelit obviněním z toho, že vyvolávají paniku, straší, dramatizují situaci. Anebo hrozbu drží při zemi a pak budou čelit obviněním z toho, že jsou nezodpovědní. Dobře to dilema bylo vidět během loňského výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull. Tehdy se nic nestalo, žádné letadlo nespadlo a politici přesto přerušili letecký provoz nad Evropu. Bylo to čistě preventivní opatření a politici tehdy čelili kritice, že přehání, že se přeci nic nestalo.
Co byste dělal jako politik vy? Dramatizoval nebo podceňoval, co je racionálnější?
Také na to dilema nemám odpověď. Hlavně bych asi zkoušel veřejnosti více vysvětlovat, že rizika nejsou věcmi, které můžeme vidět, cítit, slyšet. Že to jsou ve skutečnosti konstrukty, kterou jsou nejisté, ale to jim nic neubírá na realitě.
Doba, ve které žijeme
Na zpravodajských serverech se letos prosadil nový žánr: on-line vysílání o zahraničních událostech. Lidé sledují dění v Káhiře nebo ve Fukušimě podobně jako sportovní přenosy. Sledujete někdy tato vysílání?
Musím se přiznat, že doma nemám televizi a jen výjimečně se informuji na internetových serverech. Je to ale zajímavý fenomén. Svým sociologickým jazykem bych ho nazval „kosmopolitní inscenací“. Médium nepředává jen informace, ale i závažnost události, která je náhle přítomná skoro v každém obýváku na světě. Ať už tak ve zpomaleném záběru sleduje revoluci v Egyptě anebo havárii ve Fukušimě, tak se tím vytváří kosmopolitní citlivost.
Jak se taková kosmopolitní citlivost ve vašem okolí projevuje?
No, pozoruji ji třeba u mé tchyně. Nemůže už moc chodit a skoro nevychází z bytu. Skoro nikdy ale nemluví o sobě, vždycky spolu řešíme globální události. Skáče od jednoho světového tématu ke druhému.
Zřejmě se tu vytváří společné globální vědomí. Filosof Hegel řekl, že národní vědomí vzniká při snídani, kdy žena vaří kávu a muž předčítá z novin. Možná během letošních událostí jen silně vnímáme, jak se teď vytváří globální vědomí, které přesahuje národní rámce.
Jak ale tohle globální vědomí hodnotíte? Každou hodinu můžeme sledovat, co se děje na náměstí v Káhiře. Rychle získáme pocit, že jsme u toho, ale neznáme místní kontext a hned po dvou týdnech se přesuneme k jiné krizi do Tripolisu a na Káhiru zapomeneme...
Ano, je to velmi fragmentované vědomí. Pragmatik John Dewey kdysi vypozoroval zajímavou věc. Kladl si otázku po tom, jak je možné, že lidi zajímají otázky, které přesahují společný etnický, národní nebo třídní kontext. Došel k tomu, že záleží na tom, jestli tyto otázky nějak ovlivňují každodenní životy lidí nebo jestli nějak ranní jejich kulturní nervový systém. Pokud ani, tak se lidé probudí ze své pasivity, začnou soucítit, zajímat se o věci, které jinak leží daleko mimo jejich horizont. Daleké se pak stává blízkým, a naopak, řadu teritoriálně blízkých rozhodnutí už lidé přestávají tak intenzivně vnímat, protože už nejsou pro jejich životy, kulturní nervy tak důležité. Přesně to se projevuje u globálních událostí minulého roku, lidé pociťují, jak jsou pro jejich život důležité. To je myslím důležitý krok.
Letos se ale děje tolik důležitých událostí, že je sotva možné je soustavně sledovat: arabské revoluce, krize eura, Fukušima, humanitární intervence... Nevede to naopak k přehlcenosti a pasivitě?
Jsou všechno události, které pro svět otvírají nové možnosti a jedna z nich ubíjí druhou. Ve výsledku ale vzniká nová pasivita, indiference, protože všechny ty události a informace není možné zpracovat. Jsme jimi přesyceni.
Já čtu ranní noviny jako zprávy z laboratoře světové rizikové společnosti, tedy konceptu, kterému jsem se upsal. Ale jinak jsem vším také pohlcen a přehlcen, už nemám schopnost se událostmi systematicky zabývat. Maximálně je možné si vybrat jeden bod a ten soustavně sledovat, jinak se v tom ztratíte. To perpetuum mobile světových událostí člověk nemůže chápat ani v jednotlivostech, natož pak v tom, jak spolu všechno to dění souvisí. To však nevylučuje, co jsem před chvílí říkal o kosmopolitní citlivosti, jen je obtížné udržet pozornost.
Můžete konkrétně rozvést, co myslíte tou „laboratoří světové rizikové společnosti“?
Musím asi nejprve shrnout svoji teorii společnosti, ve které žijeme. Musím k tomu ale použít svůj sociologický jazyk. Tvrdím, že žijeme v době reflexivní modernity. Triumf modernizace má vedlejší účinky, které zpochybňují dosavadní vnímání a hodnocení modernity. Projevuje se to třeba v problémech životního prostředí, které jsou způsobené nebývalým úspěchem vědy a průmyslu. Kritický rozum, kritická reflexe, kterou modernita narušovala tradiční společnosti, je teď náhle používána proti samotným výdobytkům modernity a proti jejím nečekaným důsledkům.
Je zajímavé, jak k tomu došlo. V západní Evropě se až do 60. let bojovalo mezi modernitou a antimoderními fašisty; komunisté a západní svět zas bojovali o ten správný způsob a výklad modernizace. Protiklady se pak nějak obrousili a zdálo se, že se můžeme radovat z nalezení úspěšného modelu společnosti. S třídním kompromisem, fungujícím sociálním státem, dobrými technologiemi, špičkovou vědou, funkčním světovým trhem. Jenže najednou právě tohle úspěšné fungování začalo působit nové problémy a nastolovat nové, zatím neznámé otázky. Jsou jiné než v minulosti, kdy hrozil hlad, třídní konflikty, revoluce. Dnes jsou hrozby mnohem nepřímější.
Jak si v rámci této teorie vykládáte třeba zprávy o arabských revolucích v severní Africe?
Doba reflexivní modernizace je dobou překvapení. Máme pocit, že se vše děje v obvyklých strukturách a pak se stane něco naprosto neočekávaného. Nevíme, kde se překvapení objeví, nevíme, co ho vyvolá. A arabské revoluce jsou právě takovou událostí, vůbec se nedala předpovědět.
Reflexivní modernizace se skládá ze tří velkých procesů. Za prvé dochází k individualizaci společnosti. Tradiční identity - národ, třída, širší rodina, etnikum - se rozpadají; středobodem světa se stává jedinec, který je zapojen do všemožných společenských sítí. Za druhé je dobou nepředvídatelných globálních rizik, o kterých jsem už mluvil. A za třetí je dobou kosmopolitismu, zkušenosti globální propojenosti, kdy se místa, se kterými nechceme mít nic společného stávají součástí našich životů, našich osobních kalkulů.
V severní Africe jsme viděli, že naše představy o stabilitě autoritářských panství, které dokáží zajistit klid, se ukázaly být naprosto mylnými. Stejně jako byla mylná představa, že tyhle režimy mohou svrhnout jen islámští fanatikové. Ve skutečnosti se do arabských zemí rozšířila vlna individualizace a kosmopolitismu, se kterou nikdo nepočítal a dlouho ji neviděl.
Na jedné straně je tedy individualizace společnosti vede k tomu, že se mladí lidé nechtějí angažovat v politických stranách, odborech, církví. Dostávají proto nálepku pasivní, sobecké, nepolitické generace. Egyptská zkušenost ale zas jednou ukázala, že to neplatí a naše výzkumy to mimochodem říkají i o evropské mládeži. Dnešní mladí lidé mají velmi silně vyvinuté morální smýšlení, angažují se přes hranice národních států. Projevují jakýsi egoistický altruismus.
Například?
Třeba zrovna lidé, kteří chtějí dělat kariéru a věnovat se své profesi současně obětují čas a pomáhají třeba postiženým nebo bezdomovcům. Není to sebeobětování, ale zčásti kalkul, spojení zvědavosti a pomoci ostatním. Chtějí také poznat jiný svět, naučit se něco nového o sobě.
Je podle vás směs individualizované společnosti a kosmopolitismu vůbec slučitelná a autoritářskými režimy? Třeba v Číně, kde k těmto procesům mezi mladými lidmi z velkých měst také dochází...
Myslím, že není, to je alespoň moje ponaučení z arabských revolucí. Je tu ale zásadní rozdíl vůči Číně. Tamní střední vrstvy zatím mají díky hospodářskému růstu spoustu životních příležitostí, které vedou k loajalitě k režimu. Zatím.
Ještě k letošnímu množství událostí. Je to nová norma, na kterou si budeme muset zvyknout? Anebo zažíváme historický rok?
Nejsem si jistý. Poslední rok byl tak nabytý, že si ani neumím přestavit, že dějiny budou takhle rychle pádit dále. Ale na podobné situace, zlomy si musíme zvyknout, patří k diagnóze naší doby.
Máme se jich bát?
Evropská sociologie má neustálý sklon ke kulturnímu pesimismu. Pořád se nám něco hroutí a bortí, pořád někde vidíme konec svobody. Myslím si ale, že tato epocha má sice spoustu hrozeb a rizik, ale minimálně stejný počet šancí, překvapení pro nové alternativy, které předtím nikdo nevnímal. Vidíme to na příkladě Fukušimy, která v Německu definitivně otevřela alternativu nové energetické politiky. Anebo v případě arabských revolucí, které znamenají obrovské otevření těch společností. Evropa přitom pořád vnímá jen hrozby s ním spojené. Musíme si ale dát pozor, abychom sami třeba tím, že arabský přechod k demokracii dostatečně nepodpoříme, naplnění těch pesimistických vizí nenapomohli. Arabský svět by si teď zasluhoval nový Marshallův plán, pomoc, které se po druhé světové válce dostalo západní Evropě.
Je zajímavé, že i různé kultury na rizika reagují různě. V Americe se třeba odhodlání riskovat hodnotí pozitivně, a to i když někdy má nepříjemné důsledky, které se nedaly předvídat. Německo je oproti tomu kulturou většího bezpečí, větší jistoty. Německo a Spojené státy jsou v tomto smyslu dvě naprosto protikladné kultury, v jedné se výše staví bezpečí, ve druhé svoboda.
Evropa a Německo
Jedním z moderních rizik, kterými jste se zabýval, je i riziko jaderné havárie. Výbuch ve Fukušimě nezměnil jen německou energetickou politiku, ale rozhodl také regionální volby a Němcům je teď v zahraničí vyčítána jistá hysterie. Kde se tato opatrnost vzala?
Sahá až k vlivnému přírodnímu hnutí počátku 20. století, které později zneužili nacisté. V případě havárie ve Fukušimě nám Němcům skutečně leckdo vyčítal, že se zas projevil náš hluboce zakořeněný vnitřní strach, německý strach. Nic se tu přeci nestalo, to až v dalekém Japonsku.
To je podle mě mylný názor. Jaderná energie přeci ze světa udělala jednu velkou vědeckou laboratoř. Vědci, kteří jadernou energii rozvíjeli, znali velmi dobře nebezpečí této technologie. Nemohli elektrárny testovat v laboratořích, tam se mohli dělat jen dílčí experimenty. Skutečný test probíhá až v realitě. Je to probíhající, živoucí vědecký experiment a jeho průběh musíme hodnotit a vyvodit z něj důsledky pro vlastní politiku. To teď Němci po nejnovější zkušenosti s Fukušimou udělali.
Takže vám německý strach z jádra nepřipadá iracionální?
Je racionálnější než se vám asi zdá. Pochybná je podle mě spíše vysoká důvěra v techniku. Rozdíl v postojích k jádru mezi Čechy a Němci si umím dobře představit, znám ho z diskusí s přáteli z bývalého východního Německa, kteří jadernou energetiku hájí. Vůbec jim vlastně nerozumím, jakoby žili ve skoro marxistické víře v technologii.
Německý strach z jádra je ale lstivý. Omezení investic do jaderné energie současně znamená, že nezaspíme otevření nových trhů s obnovitelnými, zelenými zdroji energie. Když se Německu, vysoce průmyslové zemi, podaří žít bez jaderné energie a zvládne přechod k obnovitelným technologiím, tak vytvoříme velice atraktivní model ekonomiky, která dokáže minimalizovat hned dvě globální rizika – riziko klimatických změn a jaderné havárie.
Nehrozí, že se v roce 2050 podíváme zpět a uvidíme, že Němci jen podlehli jedné velké zelené utopii, která nadělala více škody než užitku?
To je myslitelné, pro Německo by to pak znamenalo velký krok zpět. Současným zeleným experimentem vlastně Němci neprojevují jen strach z ekologických katastrof, ale také odvahu k zásadnímu rozhodnutí. Tento experiment je naprosto klíčový a zatím hlavně cítíme velké budoucí příležitosti.
A nebojíte se, že německá touha po jistotě, bezpečí může v budoucnu znovu ohrozit svobodu?
Bojím. Německo je teď ve zvláštní situaci, kterou jde vidět na její zahraniční politice. Třeba při rozhodnutí zdržet se v Radě bezpečnosti OSN při hlasování o intervenci v Libyi. Probíhá velká změna ve vývoji poválečného Německa, v tom, jak Němci vnímají sami sebe. Nechce se nám do intervence a tak do ní také nejdeme, držíme si svou pozici bez ohledu na naše spojence, bez ohledu na to, že se najednou ocitneme na jedné lodi s Čínou a Ruskem. Tak se přeci chová národ, který se stále více stará jen o sebe, který se považuje za pupek světa. To stejné přitom probíhá i v evropské politice. Jakoby se teď Němci najednou cítili v pozici určovat celé Evropě, jak dělat správnou finanční politiku.
Není to ale i tak, že Německo je prostě nejúspěšnější evropskou zemí, a tak přirozeně vyžaduje od ostatních, aby hospodařili také zodpovědně? A že tlak na jihoevropské státy dlouhodobě Evropě jen prospěje?
Takový postoj vychází z národní perspektivy a míjí podstatu toho, co se v Evropě děje. Evropa není ani stát, ani národ, ani společný trh, ani menší verze Spojených národů. Je to něco historicky nového. Národní státy kooperují s cílem, aby sami sebe tou spoluprací a společným právem dlouhodobě posílily.
Evropa není teritorium, národ, ale neustálý proces proměny, srůstání, nové definice národních zájmů. Tento proces ale předpokládá spolupráci, multilateralismus, něco čemu říkám kosmopolitní jednání. A nikoli chování, kterým Německo ostatním vnutí svou definici Evropy (Německo od zadlužených států eurozóny výměnou za půjčky požaduje rychlé reformy a drastické úspory, které rychle sníží rozpočtové schodky, pozn. aut.)
A můžou se politici z bohatšího severu chovat tak multilaterálně, jak navrhujete? Už teď v celé Evropě posilují populisté, kteří těží z odporu vůči silnému Bruselu a vůči pomoci hůře hospodařícímu jihu? Třeba nedávný úspěch Pravých Finů je příkladem protestu proti tomuto kosmopolitismu, který prosazujete.
Kosmopolitismus a nacionalismus přeci nejsou protikladem, v Evropě dochází ke spojeni obojího. Evropská spolupráce v důsledku posiluje i jednotlivé národy, nerozplýváme se v novém velkém evropském národě.
Vývoj bohužel hodně závisí na síle evropských osobností a na vztazích mezi nimi. Ukázal to třeba Willy Brandt a jeho Ostpolitik, kterou vedl napříč svobodným a komunistickým systémem. To je podle mého soudu dobrý příklad kosmopolitního přístupu. V době vypjatých ideologií, stagnujících vztahů mezi Východem a Západem, v době hrozby atomové války se mu podařilo definovat jakési společné hodnoty, v Německu i na ose Moskva, Paříž, Londýn, Washington. Dokázal přemostit národní zájmy ve jménu celku. Ukázal, že něco tak národního jako byl vztah mezi východním a západním Německem je možné řešit jedině ve spolupráci s mnoha jinými národy. Brandt přitom vlastně neměl šanci na úspěch, běžel proti zdi, byl obviňován z vlastizrady. Ale měl svou vizi, dokázal ji lidem předat a šikovně politicky prosadit. Myslím, že podobně by se mohli chovat i dnešní evropští politici.
Jak ale tuhle politiku předat lidem, kteří mají strach? Kteří žijí ve svých národních klecích, cítí všude kolem sebe rozpočtové škrty a prostě se jim nelíbí, když i jejich daně plynou do jiných států?
Neodpovím vám jako politik, ale jako společenský vědec. Je přeci v první řadě sporné, jestli za současné problémy můžeme přisuzovat vinu jednotlivých státům. Jedná se přeci o důsledek globální finanční krize, která má úplně jiné příčiny než špatné hospodaření evropských vlád.
Dřívější finanční krize vypukly na periferii globální ekonomiky, v Mexiku, Argentině, východní Asii, a proto se nešířily přes celou planetu. Tato krize vypukla v USA, v centru finančnictví a kapitalismu, a proto se stala globální krizí. Brzy se zase rozbila do řady regionálních, individualizovaných krizí a Řecko čelí jedné z nich. Měli bychom se tedy v první řadě domluvit na nějaké celoevropské definici krize, nemůžeme se na současné problémy dívat národní optikou, jako na národní krize Řecka, Irska, Portugalska a dalších zemí.
Buďme ale konkrétní. Jak jinak se měla kancléřka Merkelová zachovat? Jak by měl tenhle evropsky kosmopolitismus vypadat?
Evropa je permanentní krizi, současná krize není ničím novým. Hodně ekonomů při založení eura říkalo, že měnu nemůžeme zavést bez evropských kontrolních institucí. Všichni věděli, že krize přijde, to bylo přeci logické. A logicky z toho také plynulo, že přijde potřeba problém řešit a to bude vyžadovat větší politickou spolupráci EU, Evropa se posiluje vždy v reakci na nové krize. Teď jako by to německá vláda z pozice své síly zapomněla a místo kooperace, nových institucí, chtěla ostatním vnucovat svou vůli.
Evropa ale nakonec postiženým státům pomohla a zakládá záchranný fond.
Ano, Merkelová vždycky něco odmítá, váhá, nechce mít s takovými rozhodnutími nic společného. A pak v pozadí stejné vyjedná něco, co vede tímto směrem, protože si uvědomí nezbytnost takových kroků. Volič je z toho pak po právu zmatený.
Merkelová tvrdí, že čekáním, váháním, tlakem je třeba jihoevropské státy dotlačit k větší odpovědnosti, aby se v budoucnu dařilo dobře celé Evropě. Neberete tenhle její argument vážně?
To není argument, který můžeme jen tak smést ze stolu. Nechci hlásat nějaký falešný idealismus, ale prostě se mi nelíbí když v pluralitní Evropě, která je založená na uznání jinakosti, různosti, se náhle protestantské, severské chápání ekonomiky stane normou pro celé kontinent. Vadí mi ta nespoutanost, se kterou náhle Němci svůj model činí normou, vzorem i měřítkem pro všechny ostatní.
Před dvěma lety by si nikdo neuměl představit, že bude hrozit pád eura. Před půl rokem nikdo neodhadoval, že proběhnou demokratické arabské revoluce ani že zase zažijeme jadernou havárii. Vývoj, který bychom před pár měsíci považovali za nerealistický, je najednou skutečností. Co bychom z toho měli vyvodit?
Ten souhrn před nedávnem nepředstavitelných zásadních událostí ukazuje, že zas musíme získat respekt před plynutím dějin. Představa, že se svět vyvíjí na nějaké cestě, kterou jsme schopni předpovědět a automaticky s ní počítat, neplatí. Ukázalo se, že proti statu quo existuje spousta alternativních směrů vývoje. Dějiny se všemi svými překvapeními si zase řekly o slovo.
Co to znamená pro politiky?
Žádnou v jejich jednání nevidím. Politika je pořád pragmatická, nezdá se mi, že politici cítí možnost určovat směr, dávat si dlouhodobější cíle. Chybí vize a to je myslím důsledkem pragmatismu, který se v politice prosadil. Byl oslavovaný jako konec ideologií, což je jistě prospěšné, ale současně vede k tomu, že politici jen ad hoc lepí problémy.
Takový přístup myslím v dnešní situaci globálních rizik nestačí, politici musí zase získat odvahu k velkým diskusím. Nikoliv ve starých ideologických kategoriích, ale tak, aby dnešní politika překročila národní hranice a byla schopná odpovědět na velké otázky, které hranice neznají.
V této souvislost mluvíte o potřebě světové domácí politiky a také jste tak nazval svou poslední knihu. Jak byste to vysvětlil?
Světová domácí politika je fakt. Představa, že žijeme ve světě, kde můžeme jasně oddělit domácí a zahraniční politiku je přežitá. To jde vidět už na záplavě aktuálních událostí, o nichž jsme před chvíli hovořili. Ani domácí, ani klasická zahraniční politika nemá pro ty problémy jasné řešení a ani mít nemůže. Jsme s jinými národnostmi v našich každodenních životech natolik spojeni, že s nimi musíme kooperovat při vyřešení našich základních problémů, musíme kooperovat bez ohledu na to, jestli „druhého“ máme nebo nemáme rádi.
Vidíte oblast, kde tento typ spolupráce funguje?
Začínám se teď zabývat tím, jak velká světová města reagují na klimatické změny. A mezi nimi vzniká zajímavá síť kontaktů, předávání zkušeností, spolupráce, která úplně ignoruje národní hranice. Velká města jsou přitom místem, kde se rozhoduje o zásadních otázkách spojených s klimatickou změnou – o dopravních a průmyslových politikách; současně jsou hlavním centrem obchodních vztahů i mezinárodní migrace. Jsou laboratoří nového kosmopolitního společenství, které se už nedefinuje v národním rámci, vzniká mezi nimi cosi nového.
Můžeme třeba sledovat jak se nějaká iniciativa, která fungovala v Kodani, přesouvá do Tokia. Jak se předávají zkušenosti ve využití technologií, v architektuře, v městském plánování, ve způsobech ochrany před klimatickými změnami. Velká města se tím stále více oddělují od národních států, v nichž leží a více se propojují s dalšími, vzdálenými velkými městy z jiných států.
Jenže se zdá, že se třeba Čína na nějaké světové, kosmopolitní politice příliš podílet nechce. Jasně prosazují ideu nedotknutelné státní suverenity a v OSN nepodporují mezinárodní intervence, ať už jde o Pobřeží slonoviny nebo i Libyi.
To je vážně problém. Když libyjský diktátor útočí na své obyvatele, tak co to je? Jeho domácí politika, která nás nemá co zajímat? Anebo impulz k zásahu světa?
Kosmopolitní přístup ke světové politice neznamená, že musíme vždy rovnou, automaticky intervenovat. Jen neplatí argument, že nás takové události nemají co zajímat. Musíme být aktivní, ale neznamená to, že pokaždé je humanitární intervence správným řešením. A pořád je namístě opatrnost. Na příkladě Německa je mi pořád milejší zdržení se hlasování v OSN, než kdybychom úplně nadšeně táhli do boje.
Finanční krize
Finanční krize byla jedním z globálních rizik, před kterými jste varoval dávno předtím než nastala. Skončila už?
Myslím, že ne. Hovoří ze mě teď zase teoretik rizika. Ekonomie pořád vychází z teoretických modelů, které počítají s předvídatelností všech problémů. Předpokládá, že finanční rizika jsou kontrolovatelná, stejně jako technická rizika. Opačné názory vždy většina ekonomů ocejchovala jako iracionální, nekompetentní, ideologická. Tenhle přístup přitom po krizi nezmizel.
Pořád se snaží matematickou sofistikovaností zakrýt nekalkulovatelnost problémů, pořád falešnou přesností řeší vedlejší problémy. Nevšiml jsem si, že by krizi přinesla skutečné alternativy v ekonomickém myšlení. Jde to vidět i na tom, že ti, kteří krizi způsobili teď hledají její řešení.
Kdo jiný by ho měl hledat?
Právě, kdo jiný? To je velká otázka. V ekonomii opravdu vzniklo skoro monopolní myšlení, nevidíme nositele skutečných alternativ. A to je skutečný problém, protože věda potřebuje alternativy, politicky realistické alternativy.
Proč tohle ale znamená, že krize neskončila?
To je jen jeden z bodů. Souvisí s tím i to, že víme, že potřebujeme nové, nadnárodní regulace finančnictví. Hodně se o nich přes dva roky mluví, ale jsou pořád v nedohlednu a nevidím opravdovou vůli je prosadit. Politici často před mezinárodními jednáními vykřikují nějaké plány, ačkoli je pak ani nezkouší prosadit. Voliči jim třeba za řeči o zdanění spekulativních finančních transakcí zatleskají, v praxi se ale moc nemění.
Co ale hledání regulací na půdě G20 nebo největší americká reforma bankovního sektoru od 30. let - reforma má v budoucnu zabránit vzniku finančních krizí . zvyšuje například státní dohled nad obchodem s finančními deriváty a nad spekulativními fondy, a ohrožené banky by v budoucnu neměly být zachraňovány z peněz daňových poplatníků, ale z vlastního pojištění?
To jsou malé kroky správným směrem. Ale G20 spíše připomíná permanentní vídeňský kongres, kde je možné leccos diskutovat, ale nezdá se, že by vznikala nová globální finanční architektura. Regulaci finančních trhů teď má vymýšlet MMF, který vždy prosazoval přesně opačné ideje, čemuž tedy vůbec nerozumím. Ale možná se za fasádami opravdu něco mění a já to jen nevidím. Zkrátka rétorika je slibná, ale ve skutečnosti se myslím po krizi mnohé nezměnilo.
Hodně se mluvilo a psalo o tom, že bychom krizi měli vnímat jako šanci. Využili jsme ji aspoň trochu?
Možná v těch několika elementech, které jste zmínil. G20, americká reforma, Sarkozyho snahy o regulaci a větší podíl bank na budoucích záchranných fondech, aby se nemohli jen spoléhat na automatickou státní pomoc… Tahle pomoc bankám přeci stála v naprostém protikladu vůči všemu, co kapitalisté kážou, vůči všem řečem o seberegulaci trhu.
Kritizujete záchranu velkých bank. Mohli politici dělat něco jiného, aby zabránili velké depresi?
Myslím, že ano. Dívám se na to jako na zajímavou inscenaci. Rozhodujícím trikem bylo určení toho, která instituce je už příliš velká na to, aby mohla zbankrotovat. Komu se podařilo dostat do této kategorie, ten byl zachráněn.
Tvrdilo se, že by se jinak sesypal celý bankovní systém a ekonomie by se propadla do dlouhé deprese. Ale nejsem si vůbec jistý, že tento předpoklad platí. Také třeba mohli jen některé instituce padnout a místo nich by se objevili nové, jak hlásají některé kapitalistické teorie.
Možná tedy opatrnost byla na místě, možná to byla jen velmi šikovná inscenace, která se v jiných krizích třeba zaměstnancům nikdy nepodařila. Podařila se až nyní bankéřům, z toho pramení má skepse. Ale odpověď samozřejmě neznám, nikdo ji nezná. Je to přeci jedno z těch globálních rizik, které nemůžeme vůbec domýšlet a o kterých jsme se bavili dříve.
Takže nemáme být politikům vděční za to, že svět zachránili před depresí ve stylu 30. let 20. století?
Nevím, vážně nevím, nakolik byla záchrana bank klíčová, nakolik byla nutná. Je to součást rizikové společnosti, kdy nevíte, zda je dramaturgie rizika správná anebo je správnější podceňování hrozby. Obojí je spojené s velkými riziky a předem nejste schopni říct, co je pravdivější.
Kritizoval jste ekonomii jako vědu. Máte pocit, že se z krize nějak poučila?
Podívejte se do učebnic ekonomie. Slovo krize v rejstříku prakticky nenajdete. Je to věda bez krize.
Čím to je?
Vychází to z opozice proti Marxovi, z matematizace ekonomických modelů. Když vznikají nějaké problémy, tak za ně podle těchto teorií může jen neracionální chování politiků nebo lidí. Kdybychom do ekonomie nezasahovali, tak by fungovala skvěle, tak zjednodušeně řečeno fungují tyto teorie. Legitimizuje to tedy způsob chování, ze kterého vznikají nepředvídatelné problémy, toto myšlení je součástí dnešních problémů, nikoli jejich řešením.
Kritizujete neoliberální ekonomické myšlení, jeho důraz na vyrovnaný rozpočet, na efektivní, minimální stát. Co je na těchto cílech špatného?
Nemyslím, že to je automaticky špatná cesta. Spíše cítím konkurenční vztah mezi tímto neoliberálním světonázorem a tím, když uznáme globální rizika. Pokud klademe důraz na vyrovnané rozpočty a tyto neoliberální priority, tak míváme problémy hovořit o potřebě jednotnější Evropy, o klimatických změnách, o finančních krizích, protože tyto aspekty nezapadají do tohoto ideologického schématu. Neberou se podle mě potom tak vážně, a to je podle mého soudu chyba.
Jak byste to vysvětlil na konkrétním příkladě?
Podívejme se na klimatické změny. Pokud je budeme považovat za zásadní politickou prioritu, tak se posunou základní souřadnice politiky. Rozpočtová politika a spokojenost průmyslu pak přestanou být základním cílem politiky. Naopak bude třeba brát vážněji občanskou společnost, více kooperovat s vládami jiných zemí, distancovat se častěji od průmyslu, vytvořit regulační politiku, která bude proti zájmům kapitálu.
Co mají takové kroky společného s tím, že uznáme třeba nutnost vyrovnaného rozpočtu?
Pokud by naší prioritou bylo vytvořit transnacionální regulační instrumenty, třeba evropské firemní daně, tak najednou otázky rozpočtu budeme řešit úplně jinak než nabízí současné neoliberální recepty. Proč národní státy nespolupracují v tom, aby zabránili firmám investovat v místech, kde nemusí platit prakticky žádné daně? Proč takto nepomohou státním rozpočtům? Takhle by mohla vypadat silnější evropská perspektiva, která by dokázala státním rozpočtům zajistit vyšší daňové příjmy a zabránila by tomu, aby se všude škrtali sociální služby. Taková debata se teď vede i v tradičně neoliberální Velké Británii. Tamní škrty budou extrémní, třeba ve školství. Z neoliberálního pohledu jsou to naprosto správné kroky, jenže lidé se začínají ptát: proč musíme trpět tyto škrty, když velké firmy neplatí skoro žádné, nebo jen velmi nízké daně? Ekonomové by řekli, že to je naivní, ale nebylo by možné zrušit tyhle daňové úlevy, abychom tím zachránili celý náš sociální systém?
Ekonomové by odpověděli, že tyto firmy pak odejdou jinam.
Ale tak jednoduché to není. V momentě, kdybychom vytvořili nové evropské regulační instituce, bychom najednou stáli před úplně jinou perspektivou.
Proč se to tedy neděje, když je to podle vás tak jednoduché?
To je politická otázka, zda takovou cestou chceme nebo nechceme jít. A má to často i velmi banální příčiny. Zkoumali jsme třeba to, jak různí aktéři – vlády, vlivné firmy, lobbisté, OECD, sociální hnutí – bojují o transnacionální daňovou kontrolu. A všimli jsme si, že jakmile se objeví nějaký velmi schopný člověk, který rozumí finesám daňového systému, tak ho hned najmou špičkové banky a firmy. Ve vládách pak existuje málokdo, kdo systému rozumí.
Vše je i v politické odvaze. Převládl názor, že se musíme se situací smířit, přizpůsobit se jí. A chybí politici, kteří by řekli, že můžeme vybudovat instituce přes hranice národních států, která by nám zajistila dost zdrojů pro zajištění sociálních jistot v Evropě. Právě tohle je krok, který neoliberální ideologie předem vylučuje a proto ji kritizuji. Už jen vysušením daňových oáz by se dali zajistit velké finanční zdroje.
Všude v Evropě se škrtají sociální výdaje, zvyšuje se spoluúčast pacientů na zdravotnictví, reformují se důchody. Přijde vám nějaký z těchto kroků nezbytný, bez alternativ?
Na národní úrovni opravdu alternativy nejsou. I kvůli pohyblivému kapitálu jsou možnosti státu stále menší. Na přelomu 19. a 20. století vznikl v rámci národního státu velký kompromis mezi zaměstnanci a kapitálem a vznikl tím funkční sociální stát. Ten začal mít problémy ve chvíli, kdy se kapitál začal svobodně pohybovat po planetě, zatímco státy a zaměstnanci zůstali sedět v kleci národních teritorií. Pokud se stát bude pořád chápat jako národní, tak opravdu nemá moc na výběr, bude mít velmi omezené odpovědi, a to platí i pro Německo, kterému se daří díky silnému exportu. Ale je tu i alternativa. Když si řekneme, že máme vizi sociální Evropy, že můžeme zavést evropskou firemní daň, která alespoň v evropském prostoru omezí svobodu pohybu kapitálu a zvýší šance státu ovlivňovat politiku. Pak zas náhle můžeme myslet na vznik evropského sociálního státu a Evropa by tam konečně byla prospěšná i chudším zaměstnancům, kteří z ní teď příliš prospěchu necítí. Poprvé by cítili, že Evropa stojí i na jejich straně a získá si i jejich důvěru.
V roce 1986 jste vcelku přesně popsal rizikovou společnost, ve které žijeme. Máte podobnou předpověď pro to, jak bude svět vypadat v roce 2035?
Moje metoda je kombinací dvou kroků. Nejprve se snažím zachytit fakta a vývoj, který bude s největší pravděpodobností utvářet povahu budoucnosti. To není zrovna snadné. Vzhledem ke stádiu průmyslové společnosti a vzhledem ke vstupu do éry reflexivní modernity se mi v polovině 80. let zdálo, že důležitým aktérem bude například ekologické hnutí a jeho témata, což se potvrdilo. Odvodil jsem to z problémů, které s sebou fungování moderních společenství přináší a z toho jsem popsal tendenci dalšího vývoje.
Ale dnes bych nic podobného neuměl. Možná protože už mám vyčerpanou fantazii. Možná protože překvapení jsou teď tak velká a může jich být tolik, že se nedají vůbec předvídat. Jen bych zdůraznil, že pesimisté, kteří tvrdí, že vše spěje k záhubě, se možná také mýlí. Jak to vědí? Překvapení mohou jít všemi směry, ukazuje to minulý rok se všemi svými protiklady.
Ulrich Beck (67)
Patří k nejvýznamnějším sociologům posledních 25 let. Ve svých knihách zkoumá společenské proměny ve fázi globalizace a modernizace západních společností. V roce 1986 se proslavil knihou, ve které současnou fázi moderní doby popsal coby „rizikovou společnost“. V dalších knihách se zabýval globálními riziky a otázkou zodpovědnosti, individualizací společnosti, proměnami světa práce, sociální nerovností, evropskou integrací a výzvami demokracie a moci v době stále těsnější globalizace. Ulrich Beck žije v Mnichově a vyučuje na London School of Economics. Od letošního roku je členem Etické komise pro bezpečné zásobování energiemi, která má odbornými radami doprovázet německý přechod od jaderné k obnovitelné energii. Je autorem mnoha knih, z nich česky vyšly Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně; Co je to globalizace? Omyly a odpovědi; Moc a protiváha moci v globálním věku. Nová ekonomie světové politiky; Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace.
http://respekt.ihned.cz/rozhovory/c1-52009450-krizi-jsme-nevyuzili-rozsirena-verze
„Poslední rok byl nabitý tolika významnými událostmi, že si ani neumím představit, že dějiny budou takhle rychle pádit dál,“ říká přední světový sociolog Ulrich Beck. Před pětadvaceti lety přitom vcelku přesně popsal povahu světa, v němž dnes žijeme. Je plný globálních rizik, která jsou potenciálně ničivá, ale přitom s jistotou nevíme, nakolik jsou reálná. Jsou to navíc rizika, která nejsme schopni řešit v hranicích národních států.
Dlouho jste se zabýval terorismem. Jaké pocity ve vás vyvolala smrt Usámy bin Ládina?
Už před mnoha lety jsem terorismus popisoval jako jedno z těch nevyzpytatelných globálních rizik dnešní doby. Nejsme schopni tyto hrozby předvídat, ani domýšlet nakolik jsou skutečně nebezpečná. Tvrdil jsem, že tohle má terorismus společné s riziky klimatických změn a deregulovaných finančních trhů.
Důležité mi na hrozbě islámského terorismu přijdou dvě věci. Za prvé obrovský význam, který jsme teroristům a speciálně bin Ládinovi přisoudili - v tom smyslu je ona velká teroristická hrozba skutečně produktem Západu. Hlavně Bushova vláda Usámu označila za nového Hitlera, za nepřítele lidstva, a teprve tím mu dala obrovskou symbolickou moc, která nikdy neodpovídala jeho skutečné moci. V tomto smyslu jsou nepřítel civilizace Usáma bin Ládin a supervelmoc amerického prezidenta nerozlučně spojení.
S tím souvisí druhý aspekt, který mi na terorismu přijde důležitý a který ho odlišuje třeba od rizika klimatických změn. Globální riziko z ní totiž nedělají fakta, konkrétní počet mrtvých, ale spíše inscenace teroristů, která vyvolává globální strach. Teroristé jsou často odborníky na média a třeba i útoky v Americe naplánovali tak, aby se o nich mluvilo v hlavních večerních zprávách.
Můžeme tuhle strategii porazit?
Před pěti lety jsem v jedné knize navrhl, aby média o teroristických atentátech vůbec neinformovala. To v praxi samozřejmě nejde, ale strategii teroristů by to dokonale zničilo. Terorismus by tím zase získal stejně okrajové postavení jako v minulosti, nikdo by ho už nevnímal jako globální ohrožení. Každopádně zemřela symbolická postava Usámy bin Ládina a je otázkou, jestli se nám povede další teroristické útoky v západním zpravodajství méně zveličovat.
Neriskovali by ale politici a média, že ve chvíli, kdy se skutečně nějaký útok podaří, budou obviněni z podcenění rizika?
Ano, to je zásadní problém „světové rizikové společnosti“, jak nazývám dobu, ve které dnes žijeme. Stále více čelíme nebezpečím, která si vlastně neumíme představit. To platí pro důsledky klimatických změn, jaderných katastrof, teroristických útoků. Dosud jsme se při předcházení hrozeb řídili minulými zkušenostmi. Jenže teď nám ale hrozí nový typ katastrof, které mají potenciálně tak ničivé dopady, že se vlastně vůbec stát nesmí. Jenže současně nevíme, jak moc nám opravdu hrozí. Dostáváme se tak do světa, kde neustále mluvíme o rizicích a přitom nevíme, nakolik jsou reálná.
Co tedy mají v takové situaci politici dělat?
Mají to těžké. Buď vykreslí potenciální katastrofu a budou čelit obviněním z toho, že vyvolávají paniku, straší, dramatizují situaci. Anebo hrozbu drží při zemi a pak budou čelit obviněním z toho, že jsou nezodpovědní. Dobře to dilema bylo vidět během loňského výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull. Tehdy se nic nestalo, žádné letadlo nespadlo a politici přesto přerušili letecký provoz nad Evropu. Bylo to čistě preventivní opatření a politici tehdy čelili kritice, že přehání, že se přeci nic nestalo.
Co byste dělal jako politik vy? Dramatizoval nebo podceňoval, co je racionálnější?
Také na to dilema nemám odpověď. Hlavně bych asi zkoušel veřejnosti více vysvětlovat, že rizika nejsou věcmi, které můžeme vidět, cítit, slyšet. Že to jsou ve skutečnosti konstrukty, kterou jsou nejisté, ale to jim nic neubírá na realitě.
Doba, ve které žijeme
Na zpravodajských serverech se letos prosadil nový žánr: on-line vysílání o zahraničních událostech. Lidé sledují dění v Káhiře nebo ve Fukušimě podobně jako sportovní přenosy. Sledujete někdy tato vysílání?
Musím se přiznat, že doma nemám televizi a jen výjimečně se informuji na internetových serverech. Je to ale zajímavý fenomén. Svým sociologickým jazykem bych ho nazval „kosmopolitní inscenací“. Médium nepředává jen informace, ale i závažnost události, která je náhle přítomná skoro v každém obýváku na světě. Ať už tak ve zpomaleném záběru sleduje revoluci v Egyptě anebo havárii ve Fukušimě, tak se tím vytváří kosmopolitní citlivost.
Jak se taková kosmopolitní citlivost ve vašem okolí projevuje?
No, pozoruji ji třeba u mé tchyně. Nemůže už moc chodit a skoro nevychází z bytu. Skoro nikdy ale nemluví o sobě, vždycky spolu řešíme globální události. Skáče od jednoho světového tématu ke druhému.
Zřejmě se tu vytváří společné globální vědomí. Filosof Hegel řekl, že národní vědomí vzniká při snídani, kdy žena vaří kávu a muž předčítá z novin. Možná během letošních událostí jen silně vnímáme, jak se teď vytváří globální vědomí, které přesahuje národní rámce.
Jak ale tohle globální vědomí hodnotíte? Každou hodinu můžeme sledovat, co se děje na náměstí v Káhiře. Rychle získáme pocit, že jsme u toho, ale neznáme místní kontext a hned po dvou týdnech se přesuneme k jiné krizi do Tripolisu a na Káhiru zapomeneme...
Ano, je to velmi fragmentované vědomí. Pragmatik John Dewey kdysi vypozoroval zajímavou věc. Kladl si otázku po tom, jak je možné, že lidi zajímají otázky, které přesahují společný etnický, národní nebo třídní kontext. Došel k tomu, že záleží na tom, jestli tyto otázky nějak ovlivňují každodenní životy lidí nebo jestli nějak ranní jejich kulturní nervový systém. Pokud ani, tak se lidé probudí ze své pasivity, začnou soucítit, zajímat se o věci, které jinak leží daleko mimo jejich horizont. Daleké se pak stává blízkým, a naopak, řadu teritoriálně blízkých rozhodnutí už lidé přestávají tak intenzivně vnímat, protože už nejsou pro jejich životy, kulturní nervy tak důležité. Přesně to se projevuje u globálních událostí minulého roku, lidé pociťují, jak jsou pro jejich život důležité. To je myslím důležitý krok.
Letos se ale děje tolik důležitých událostí, že je sotva možné je soustavně sledovat: arabské revoluce, krize eura, Fukušima, humanitární intervence... Nevede to naopak k přehlcenosti a pasivitě?
Jsou všechno události, které pro svět otvírají nové možnosti a jedna z nich ubíjí druhou. Ve výsledku ale vzniká nová pasivita, indiference, protože všechny ty události a informace není možné zpracovat. Jsme jimi přesyceni.
Já čtu ranní noviny jako zprávy z laboratoře světové rizikové společnosti, tedy konceptu, kterému jsem se upsal. Ale jinak jsem vším také pohlcen a přehlcen, už nemám schopnost se událostmi systematicky zabývat. Maximálně je možné si vybrat jeden bod a ten soustavně sledovat, jinak se v tom ztratíte. To perpetuum mobile světových událostí člověk nemůže chápat ani v jednotlivostech, natož pak v tom, jak spolu všechno to dění souvisí. To však nevylučuje, co jsem před chvílí říkal o kosmopolitní citlivosti, jen je obtížné udržet pozornost.
Můžete konkrétně rozvést, co myslíte tou „laboratoří světové rizikové společnosti“?
Musím asi nejprve shrnout svoji teorii společnosti, ve které žijeme. Musím k tomu ale použít svůj sociologický jazyk. Tvrdím, že žijeme v době reflexivní modernity. Triumf modernizace má vedlejší účinky, které zpochybňují dosavadní vnímání a hodnocení modernity. Projevuje se to třeba v problémech životního prostředí, které jsou způsobené nebývalým úspěchem vědy a průmyslu. Kritický rozum, kritická reflexe, kterou modernita narušovala tradiční společnosti, je teď náhle používána proti samotným výdobytkům modernity a proti jejím nečekaným důsledkům.
Je zajímavé, jak k tomu došlo. V západní Evropě se až do 60. let bojovalo mezi modernitou a antimoderními fašisty; komunisté a západní svět zas bojovali o ten správný způsob a výklad modernizace. Protiklady se pak nějak obrousili a zdálo se, že se můžeme radovat z nalezení úspěšného modelu společnosti. S třídním kompromisem, fungujícím sociálním státem, dobrými technologiemi, špičkovou vědou, funkčním světovým trhem. Jenže najednou právě tohle úspěšné fungování začalo působit nové problémy a nastolovat nové, zatím neznámé otázky. Jsou jiné než v minulosti, kdy hrozil hlad, třídní konflikty, revoluce. Dnes jsou hrozby mnohem nepřímější.
Jak si v rámci této teorie vykládáte třeba zprávy o arabských revolucích v severní Africe?
Doba reflexivní modernizace je dobou překvapení. Máme pocit, že se vše děje v obvyklých strukturách a pak se stane něco naprosto neočekávaného. Nevíme, kde se překvapení objeví, nevíme, co ho vyvolá. A arabské revoluce jsou právě takovou událostí, vůbec se nedala předpovědět.
Reflexivní modernizace se skládá ze tří velkých procesů. Za prvé dochází k individualizaci společnosti. Tradiční identity - národ, třída, širší rodina, etnikum - se rozpadají; středobodem světa se stává jedinec, který je zapojen do všemožných společenských sítí. Za druhé je dobou nepředvídatelných globálních rizik, o kterých jsem už mluvil. A za třetí je dobou kosmopolitismu, zkušenosti globální propojenosti, kdy se místa, se kterými nechceme mít nic společného stávají součástí našich životů, našich osobních kalkulů.
V severní Africe jsme viděli, že naše představy o stabilitě autoritářských panství, které dokáží zajistit klid, se ukázaly být naprosto mylnými. Stejně jako byla mylná představa, že tyhle režimy mohou svrhnout jen islámští fanatikové. Ve skutečnosti se do arabských zemí rozšířila vlna individualizace a kosmopolitismu, se kterou nikdo nepočítal a dlouho ji neviděl.
Na jedné straně je tedy individualizace společnosti vede k tomu, že se mladí lidé nechtějí angažovat v politických stranách, odborech, církví. Dostávají proto nálepku pasivní, sobecké, nepolitické generace. Egyptská zkušenost ale zas jednou ukázala, že to neplatí a naše výzkumy to mimochodem říkají i o evropské mládeži. Dnešní mladí lidé mají velmi silně vyvinuté morální smýšlení, angažují se přes hranice národních států. Projevují jakýsi egoistický altruismus.
Například?
Třeba zrovna lidé, kteří chtějí dělat kariéru a věnovat se své profesi současně obětují čas a pomáhají třeba postiženým nebo bezdomovcům. Není to sebeobětování, ale zčásti kalkul, spojení zvědavosti a pomoci ostatním. Chtějí také poznat jiný svět, naučit se něco nového o sobě.
Je podle vás směs individualizované společnosti a kosmopolitismu vůbec slučitelná a autoritářskými režimy? Třeba v Číně, kde k těmto procesům mezi mladými lidmi z velkých měst také dochází...
Myslím, že není, to je alespoň moje ponaučení z arabských revolucí. Je tu ale zásadní rozdíl vůči Číně. Tamní střední vrstvy zatím mají díky hospodářskému růstu spoustu životních příležitostí, které vedou k loajalitě k režimu. Zatím.
Ještě k letošnímu množství událostí. Je to nová norma, na kterou si budeme muset zvyknout? Anebo zažíváme historický rok?
Nejsem si jistý. Poslední rok byl tak nabytý, že si ani neumím přestavit, že dějiny budou takhle rychle pádit dále. Ale na podobné situace, zlomy si musíme zvyknout, patří k diagnóze naší doby.
Máme se jich bát?
Evropská sociologie má neustálý sklon ke kulturnímu pesimismu. Pořád se nám něco hroutí a bortí, pořád někde vidíme konec svobody. Myslím si ale, že tato epocha má sice spoustu hrozeb a rizik, ale minimálně stejný počet šancí, překvapení pro nové alternativy, které předtím nikdo nevnímal. Vidíme to na příkladě Fukušimy, která v Německu definitivně otevřela alternativu nové energetické politiky. Anebo v případě arabských revolucí, které znamenají obrovské otevření těch společností. Evropa přitom pořád vnímá jen hrozby s ním spojené. Musíme si ale dát pozor, abychom sami třeba tím, že arabský přechod k demokracii dostatečně nepodpoříme, naplnění těch pesimistických vizí nenapomohli. Arabský svět by si teď zasluhoval nový Marshallův plán, pomoc, které se po druhé světové válce dostalo západní Evropě.
Je zajímavé, že i různé kultury na rizika reagují různě. V Americe se třeba odhodlání riskovat hodnotí pozitivně, a to i když někdy má nepříjemné důsledky, které se nedaly předvídat. Německo je oproti tomu kulturou většího bezpečí, větší jistoty. Německo a Spojené státy jsou v tomto smyslu dvě naprosto protikladné kultury, v jedné se výše staví bezpečí, ve druhé svoboda.
Evropa a Německo
Jedním z moderních rizik, kterými jste se zabýval, je i riziko jaderné havárie. Výbuch ve Fukušimě nezměnil jen německou energetickou politiku, ale rozhodl také regionální volby a Němcům je teď v zahraničí vyčítána jistá hysterie. Kde se tato opatrnost vzala?
Sahá až k vlivnému přírodnímu hnutí počátku 20. století, které později zneužili nacisté. V případě havárie ve Fukušimě nám Němcům skutečně leckdo vyčítal, že se zas projevil náš hluboce zakořeněný vnitřní strach, německý strach. Nic se tu přeci nestalo, to až v dalekém Japonsku.
To je podle mě mylný názor. Jaderná energie přeci ze světa udělala jednu velkou vědeckou laboratoř. Vědci, kteří jadernou energii rozvíjeli, znali velmi dobře nebezpečí této technologie. Nemohli elektrárny testovat v laboratořích, tam se mohli dělat jen dílčí experimenty. Skutečný test probíhá až v realitě. Je to probíhající, živoucí vědecký experiment a jeho průběh musíme hodnotit a vyvodit z něj důsledky pro vlastní politiku. To teď Němci po nejnovější zkušenosti s Fukušimou udělali.
Takže vám německý strach z jádra nepřipadá iracionální?
Je racionálnější než se vám asi zdá. Pochybná je podle mě spíše vysoká důvěra v techniku. Rozdíl v postojích k jádru mezi Čechy a Němci si umím dobře představit, znám ho z diskusí s přáteli z bývalého východního Německa, kteří jadernou energetiku hájí. Vůbec jim vlastně nerozumím, jakoby žili ve skoro marxistické víře v technologii.
Německý strach z jádra je ale lstivý. Omezení investic do jaderné energie současně znamená, že nezaspíme otevření nových trhů s obnovitelnými, zelenými zdroji energie. Když se Německu, vysoce průmyslové zemi, podaří žít bez jaderné energie a zvládne přechod k obnovitelným technologiím, tak vytvoříme velice atraktivní model ekonomiky, která dokáže minimalizovat hned dvě globální rizika – riziko klimatických změn a jaderné havárie.
Nehrozí, že se v roce 2050 podíváme zpět a uvidíme, že Němci jen podlehli jedné velké zelené utopii, která nadělala více škody než užitku?
To je myslitelné, pro Německo by to pak znamenalo velký krok zpět. Současným zeleným experimentem vlastně Němci neprojevují jen strach z ekologických katastrof, ale také odvahu k zásadnímu rozhodnutí. Tento experiment je naprosto klíčový a zatím hlavně cítíme velké budoucí příležitosti.
A nebojíte se, že německá touha po jistotě, bezpečí může v budoucnu znovu ohrozit svobodu?
Bojím. Německo je teď ve zvláštní situaci, kterou jde vidět na její zahraniční politice. Třeba při rozhodnutí zdržet se v Radě bezpečnosti OSN při hlasování o intervenci v Libyi. Probíhá velká změna ve vývoji poválečného Německa, v tom, jak Němci vnímají sami sebe. Nechce se nám do intervence a tak do ní také nejdeme, držíme si svou pozici bez ohledu na naše spojence, bez ohledu na to, že se najednou ocitneme na jedné lodi s Čínou a Ruskem. Tak se přeci chová národ, který se stále více stará jen o sebe, který se považuje za pupek světa. To stejné přitom probíhá i v evropské politice. Jakoby se teď Němci najednou cítili v pozici určovat celé Evropě, jak dělat správnou finanční politiku.
Není to ale i tak, že Německo je prostě nejúspěšnější evropskou zemí, a tak přirozeně vyžaduje od ostatních, aby hospodařili také zodpovědně? A že tlak na jihoevropské státy dlouhodobě Evropě jen prospěje?
Takový postoj vychází z národní perspektivy a míjí podstatu toho, co se v Evropě děje. Evropa není ani stát, ani národ, ani společný trh, ani menší verze Spojených národů. Je to něco historicky nového. Národní státy kooperují s cílem, aby sami sebe tou spoluprací a společným právem dlouhodobě posílily.
Evropa není teritorium, národ, ale neustálý proces proměny, srůstání, nové definice národních zájmů. Tento proces ale předpokládá spolupráci, multilateralismus, něco čemu říkám kosmopolitní jednání. A nikoli chování, kterým Německo ostatním vnutí svou definici Evropy (Německo od zadlužených států eurozóny výměnou za půjčky požaduje rychlé reformy a drastické úspory, které rychle sníží rozpočtové schodky, pozn. aut.)
A můžou se politici z bohatšího severu chovat tak multilaterálně, jak navrhujete? Už teď v celé Evropě posilují populisté, kteří těží z odporu vůči silnému Bruselu a vůči pomoci hůře hospodařícímu jihu? Třeba nedávný úspěch Pravých Finů je příkladem protestu proti tomuto kosmopolitismu, který prosazujete.
Kosmopolitismus a nacionalismus přeci nejsou protikladem, v Evropě dochází ke spojeni obojího. Evropská spolupráce v důsledku posiluje i jednotlivé národy, nerozplýváme se v novém velkém evropském národě.
Vývoj bohužel hodně závisí na síle evropských osobností a na vztazích mezi nimi. Ukázal to třeba Willy Brandt a jeho Ostpolitik, kterou vedl napříč svobodným a komunistickým systémem. To je podle mého soudu dobrý příklad kosmopolitního přístupu. V době vypjatých ideologií, stagnujících vztahů mezi Východem a Západem, v době hrozby atomové války se mu podařilo definovat jakési společné hodnoty, v Německu i na ose Moskva, Paříž, Londýn, Washington. Dokázal přemostit národní zájmy ve jménu celku. Ukázal, že něco tak národního jako byl vztah mezi východním a západním Německem je možné řešit jedině ve spolupráci s mnoha jinými národy. Brandt přitom vlastně neměl šanci na úspěch, běžel proti zdi, byl obviňován z vlastizrady. Ale měl svou vizi, dokázal ji lidem předat a šikovně politicky prosadit. Myslím, že podobně by se mohli chovat i dnešní evropští politici.
Jak ale tuhle politiku předat lidem, kteří mají strach? Kteří žijí ve svých národních klecích, cítí všude kolem sebe rozpočtové škrty a prostě se jim nelíbí, když i jejich daně plynou do jiných států?
Neodpovím vám jako politik, ale jako společenský vědec. Je přeci v první řadě sporné, jestli za současné problémy můžeme přisuzovat vinu jednotlivých státům. Jedná se přeci o důsledek globální finanční krize, která má úplně jiné příčiny než špatné hospodaření evropských vlád.
Dřívější finanční krize vypukly na periferii globální ekonomiky, v Mexiku, Argentině, východní Asii, a proto se nešířily přes celou planetu. Tato krize vypukla v USA, v centru finančnictví a kapitalismu, a proto se stala globální krizí. Brzy se zase rozbila do řady regionálních, individualizovaných krizí a Řecko čelí jedné z nich. Měli bychom se tedy v první řadě domluvit na nějaké celoevropské definici krize, nemůžeme se na současné problémy dívat národní optikou, jako na národní krize Řecka, Irska, Portugalska a dalších zemí.
Buďme ale konkrétní. Jak jinak se měla kancléřka Merkelová zachovat? Jak by měl tenhle evropsky kosmopolitismus vypadat?
Evropa je permanentní krizi, současná krize není ničím novým. Hodně ekonomů při založení eura říkalo, že měnu nemůžeme zavést bez evropských kontrolních institucí. Všichni věděli, že krize přijde, to bylo přeci logické. A logicky z toho také plynulo, že přijde potřeba problém řešit a to bude vyžadovat větší politickou spolupráci EU, Evropa se posiluje vždy v reakci na nové krize. Teď jako by to německá vláda z pozice své síly zapomněla a místo kooperace, nových institucí, chtěla ostatním vnucovat svou vůli.
Evropa ale nakonec postiženým státům pomohla a zakládá záchranný fond.
Ano, Merkelová vždycky něco odmítá, váhá, nechce mít s takovými rozhodnutími nic společného. A pak v pozadí stejné vyjedná něco, co vede tímto směrem, protože si uvědomí nezbytnost takových kroků. Volič je z toho pak po právu zmatený.
Merkelová tvrdí, že čekáním, váháním, tlakem je třeba jihoevropské státy dotlačit k větší odpovědnosti, aby se v budoucnu dařilo dobře celé Evropě. Neberete tenhle její argument vážně?
To není argument, který můžeme jen tak smést ze stolu. Nechci hlásat nějaký falešný idealismus, ale prostě se mi nelíbí když v pluralitní Evropě, která je založená na uznání jinakosti, různosti, se náhle protestantské, severské chápání ekonomiky stane normou pro celé kontinent. Vadí mi ta nespoutanost, se kterou náhle Němci svůj model činí normou, vzorem i měřítkem pro všechny ostatní.
Před dvěma lety by si nikdo neuměl představit, že bude hrozit pád eura. Před půl rokem nikdo neodhadoval, že proběhnou demokratické arabské revoluce ani že zase zažijeme jadernou havárii. Vývoj, který bychom před pár měsíci považovali za nerealistický, je najednou skutečností. Co bychom z toho měli vyvodit?
Ten souhrn před nedávnem nepředstavitelných zásadních událostí ukazuje, že zas musíme získat respekt před plynutím dějin. Představa, že se svět vyvíjí na nějaké cestě, kterou jsme schopni předpovědět a automaticky s ní počítat, neplatí. Ukázalo se, že proti statu quo existuje spousta alternativních směrů vývoje. Dějiny se všemi svými překvapeními si zase řekly o slovo.
Co to znamená pro politiky?
Žádnou v jejich jednání nevidím. Politika je pořád pragmatická, nezdá se mi, že politici cítí možnost určovat směr, dávat si dlouhodobější cíle. Chybí vize a to je myslím důsledkem pragmatismu, který se v politice prosadil. Byl oslavovaný jako konec ideologií, což je jistě prospěšné, ale současně vede k tomu, že politici jen ad hoc lepí problémy.
Takový přístup myslím v dnešní situaci globálních rizik nestačí, politici musí zase získat odvahu k velkým diskusím. Nikoliv ve starých ideologických kategoriích, ale tak, aby dnešní politika překročila národní hranice a byla schopná odpovědět na velké otázky, které hranice neznají.
V této souvislost mluvíte o potřebě světové domácí politiky a také jste tak nazval svou poslední knihu. Jak byste to vysvětlil?
Světová domácí politika je fakt. Představa, že žijeme ve světě, kde můžeme jasně oddělit domácí a zahraniční politiku je přežitá. To jde vidět už na záplavě aktuálních událostí, o nichž jsme před chvíli hovořili. Ani domácí, ani klasická zahraniční politika nemá pro ty problémy jasné řešení a ani mít nemůže. Jsme s jinými národnostmi v našich každodenních životech natolik spojeni, že s nimi musíme kooperovat při vyřešení našich základních problémů, musíme kooperovat bez ohledu na to, jestli „druhého“ máme nebo nemáme rádi.
Vidíte oblast, kde tento typ spolupráce funguje?
Začínám se teď zabývat tím, jak velká světová města reagují na klimatické změny. A mezi nimi vzniká zajímavá síť kontaktů, předávání zkušeností, spolupráce, která úplně ignoruje národní hranice. Velká města jsou přitom místem, kde se rozhoduje o zásadních otázkách spojených s klimatickou změnou – o dopravních a průmyslových politikách; současně jsou hlavním centrem obchodních vztahů i mezinárodní migrace. Jsou laboratoří nového kosmopolitního společenství, které se už nedefinuje v národním rámci, vzniká mezi nimi cosi nového.
Můžeme třeba sledovat jak se nějaká iniciativa, která fungovala v Kodani, přesouvá do Tokia. Jak se předávají zkušenosti ve využití technologií, v architektuře, v městském plánování, ve způsobech ochrany před klimatickými změnami. Velká města se tím stále více oddělují od národních států, v nichž leží a více se propojují s dalšími, vzdálenými velkými městy z jiných států.
Jenže se zdá, že se třeba Čína na nějaké světové, kosmopolitní politice příliš podílet nechce. Jasně prosazují ideu nedotknutelné státní suverenity a v OSN nepodporují mezinárodní intervence, ať už jde o Pobřeží slonoviny nebo i Libyi.
To je vážně problém. Když libyjský diktátor útočí na své obyvatele, tak co to je? Jeho domácí politika, která nás nemá co zajímat? Anebo impulz k zásahu světa?
Kosmopolitní přístup ke světové politice neznamená, že musíme vždy rovnou, automaticky intervenovat. Jen neplatí argument, že nás takové události nemají co zajímat. Musíme být aktivní, ale neznamená to, že pokaždé je humanitární intervence správným řešením. A pořád je namístě opatrnost. Na příkladě Německa je mi pořád milejší zdržení se hlasování v OSN, než kdybychom úplně nadšeně táhli do boje.
Finanční krize
Finanční krize byla jedním z globálních rizik, před kterými jste varoval dávno předtím než nastala. Skončila už?
Myslím, že ne. Hovoří ze mě teď zase teoretik rizika. Ekonomie pořád vychází z teoretických modelů, které počítají s předvídatelností všech problémů. Předpokládá, že finanční rizika jsou kontrolovatelná, stejně jako technická rizika. Opačné názory vždy většina ekonomů ocejchovala jako iracionální, nekompetentní, ideologická. Tenhle přístup přitom po krizi nezmizel.
Pořád se snaží matematickou sofistikovaností zakrýt nekalkulovatelnost problémů, pořád falešnou přesností řeší vedlejší problémy. Nevšiml jsem si, že by krizi přinesla skutečné alternativy v ekonomickém myšlení. Jde to vidět i na tom, že ti, kteří krizi způsobili teď hledají její řešení.
Kdo jiný by ho měl hledat?
Právě, kdo jiný? To je velká otázka. V ekonomii opravdu vzniklo skoro monopolní myšlení, nevidíme nositele skutečných alternativ. A to je skutečný problém, protože věda potřebuje alternativy, politicky realistické alternativy.
Proč tohle ale znamená, že krize neskončila?
To je jen jeden z bodů. Souvisí s tím i to, že víme, že potřebujeme nové, nadnárodní regulace finančnictví. Hodně se o nich přes dva roky mluví, ale jsou pořád v nedohlednu a nevidím opravdovou vůli je prosadit. Politici často před mezinárodními jednáními vykřikují nějaké plány, ačkoli je pak ani nezkouší prosadit. Voliči jim třeba za řeči o zdanění spekulativních finančních transakcí zatleskají, v praxi se ale moc nemění.
Co ale hledání regulací na půdě G20 nebo největší americká reforma bankovního sektoru od 30. let - reforma má v budoucnu zabránit vzniku finančních krizí . zvyšuje například státní dohled nad obchodem s finančními deriváty a nad spekulativními fondy, a ohrožené banky by v budoucnu neměly být zachraňovány z peněz daňových poplatníků, ale z vlastního pojištění?
To jsou malé kroky správným směrem. Ale G20 spíše připomíná permanentní vídeňský kongres, kde je možné leccos diskutovat, ale nezdá se, že by vznikala nová globální finanční architektura. Regulaci finančních trhů teď má vymýšlet MMF, který vždy prosazoval přesně opačné ideje, čemuž tedy vůbec nerozumím. Ale možná se za fasádami opravdu něco mění a já to jen nevidím. Zkrátka rétorika je slibná, ale ve skutečnosti se myslím po krizi mnohé nezměnilo.
Hodně se mluvilo a psalo o tom, že bychom krizi měli vnímat jako šanci. Využili jsme ji aspoň trochu?
Možná v těch několika elementech, které jste zmínil. G20, americká reforma, Sarkozyho snahy o regulaci a větší podíl bank na budoucích záchranných fondech, aby se nemohli jen spoléhat na automatickou státní pomoc… Tahle pomoc bankám přeci stála v naprostém protikladu vůči všemu, co kapitalisté kážou, vůči všem řečem o seberegulaci trhu.
Kritizujete záchranu velkých bank. Mohli politici dělat něco jiného, aby zabránili velké depresi?
Myslím, že ano. Dívám se na to jako na zajímavou inscenaci. Rozhodujícím trikem bylo určení toho, která instituce je už příliš velká na to, aby mohla zbankrotovat. Komu se podařilo dostat do této kategorie, ten byl zachráněn.
Tvrdilo se, že by se jinak sesypal celý bankovní systém a ekonomie by se propadla do dlouhé deprese. Ale nejsem si vůbec jistý, že tento předpoklad platí. Také třeba mohli jen některé instituce padnout a místo nich by se objevili nové, jak hlásají některé kapitalistické teorie.
Možná tedy opatrnost byla na místě, možná to byla jen velmi šikovná inscenace, která se v jiných krizích třeba zaměstnancům nikdy nepodařila. Podařila se až nyní bankéřům, z toho pramení má skepse. Ale odpověď samozřejmě neznám, nikdo ji nezná. Je to přeci jedno z těch globálních rizik, které nemůžeme vůbec domýšlet a o kterých jsme se bavili dříve.
Takže nemáme být politikům vděční za to, že svět zachránili před depresí ve stylu 30. let 20. století?
Nevím, vážně nevím, nakolik byla záchrana bank klíčová, nakolik byla nutná. Je to součást rizikové společnosti, kdy nevíte, zda je dramaturgie rizika správná anebo je správnější podceňování hrozby. Obojí je spojené s velkými riziky a předem nejste schopni říct, co je pravdivější.
Kritizoval jste ekonomii jako vědu. Máte pocit, že se z krize nějak poučila?
Podívejte se do učebnic ekonomie. Slovo krize v rejstříku prakticky nenajdete. Je to věda bez krize.
Čím to je?
Vychází to z opozice proti Marxovi, z matematizace ekonomických modelů. Když vznikají nějaké problémy, tak za ně podle těchto teorií může jen neracionální chování politiků nebo lidí. Kdybychom do ekonomie nezasahovali, tak by fungovala skvěle, tak zjednodušeně řečeno fungují tyto teorie. Legitimizuje to tedy způsob chování, ze kterého vznikají nepředvídatelné problémy, toto myšlení je součástí dnešních problémů, nikoli jejich řešením.
Kritizujete neoliberální ekonomické myšlení, jeho důraz na vyrovnaný rozpočet, na efektivní, minimální stát. Co je na těchto cílech špatného?
Nemyslím, že to je automaticky špatná cesta. Spíše cítím konkurenční vztah mezi tímto neoliberálním světonázorem a tím, když uznáme globální rizika. Pokud klademe důraz na vyrovnané rozpočty a tyto neoliberální priority, tak míváme problémy hovořit o potřebě jednotnější Evropy, o klimatických změnách, o finančních krizích, protože tyto aspekty nezapadají do tohoto ideologického schématu. Neberou se podle mě potom tak vážně, a to je podle mého soudu chyba.
Jak byste to vysvětlil na konkrétním příkladě?
Podívejme se na klimatické změny. Pokud je budeme považovat za zásadní politickou prioritu, tak se posunou základní souřadnice politiky. Rozpočtová politika a spokojenost průmyslu pak přestanou být základním cílem politiky. Naopak bude třeba brát vážněji občanskou společnost, více kooperovat s vládami jiných zemí, distancovat se častěji od průmyslu, vytvořit regulační politiku, která bude proti zájmům kapitálu.
Co mají takové kroky společného s tím, že uznáme třeba nutnost vyrovnaného rozpočtu?
Pokud by naší prioritou bylo vytvořit transnacionální regulační instrumenty, třeba evropské firemní daně, tak najednou otázky rozpočtu budeme řešit úplně jinak než nabízí současné neoliberální recepty. Proč národní státy nespolupracují v tom, aby zabránili firmám investovat v místech, kde nemusí platit prakticky žádné daně? Proč takto nepomohou státním rozpočtům? Takhle by mohla vypadat silnější evropská perspektiva, která by dokázala státním rozpočtům zajistit vyšší daňové příjmy a zabránila by tomu, aby se všude škrtali sociální služby. Taková debata se teď vede i v tradičně neoliberální Velké Británii. Tamní škrty budou extrémní, třeba ve školství. Z neoliberálního pohledu jsou to naprosto správné kroky, jenže lidé se začínají ptát: proč musíme trpět tyto škrty, když velké firmy neplatí skoro žádné, nebo jen velmi nízké daně? Ekonomové by řekli, že to je naivní, ale nebylo by možné zrušit tyhle daňové úlevy, abychom tím zachránili celý náš sociální systém?
Ekonomové by odpověděli, že tyto firmy pak odejdou jinam.
Ale tak jednoduché to není. V momentě, kdybychom vytvořili nové evropské regulační instituce, bychom najednou stáli před úplně jinou perspektivou.
Proč se to tedy neděje, když je to podle vás tak jednoduché?
To je politická otázka, zda takovou cestou chceme nebo nechceme jít. A má to často i velmi banální příčiny. Zkoumali jsme třeba to, jak různí aktéři – vlády, vlivné firmy, lobbisté, OECD, sociální hnutí – bojují o transnacionální daňovou kontrolu. A všimli jsme si, že jakmile se objeví nějaký velmi schopný člověk, který rozumí finesám daňového systému, tak ho hned najmou špičkové banky a firmy. Ve vládách pak existuje málokdo, kdo systému rozumí.
Vše je i v politické odvaze. Převládl názor, že se musíme se situací smířit, přizpůsobit se jí. A chybí politici, kteří by řekli, že můžeme vybudovat instituce přes hranice národních států, která by nám zajistila dost zdrojů pro zajištění sociálních jistot v Evropě. Právě tohle je krok, který neoliberální ideologie předem vylučuje a proto ji kritizuji. Už jen vysušením daňových oáz by se dali zajistit velké finanční zdroje.
Všude v Evropě se škrtají sociální výdaje, zvyšuje se spoluúčast pacientů na zdravotnictví, reformují se důchody. Přijde vám nějaký z těchto kroků nezbytný, bez alternativ?
Na národní úrovni opravdu alternativy nejsou. I kvůli pohyblivému kapitálu jsou možnosti státu stále menší. Na přelomu 19. a 20. století vznikl v rámci národního státu velký kompromis mezi zaměstnanci a kapitálem a vznikl tím funkční sociální stát. Ten začal mít problémy ve chvíli, kdy se kapitál začal svobodně pohybovat po planetě, zatímco státy a zaměstnanci zůstali sedět v kleci národních teritorií. Pokud se stát bude pořád chápat jako národní, tak opravdu nemá moc na výběr, bude mít velmi omezené odpovědi, a to platí i pro Německo, kterému se daří díky silnému exportu. Ale je tu i alternativa. Když si řekneme, že máme vizi sociální Evropy, že můžeme zavést evropskou firemní daň, která alespoň v evropském prostoru omezí svobodu pohybu kapitálu a zvýší šance státu ovlivňovat politiku. Pak zas náhle můžeme myslet na vznik evropského sociálního státu a Evropa by tam konečně byla prospěšná i chudším zaměstnancům, kteří z ní teď příliš prospěchu necítí. Poprvé by cítili, že Evropa stojí i na jejich straně a získá si i jejich důvěru.
V roce 1986 jste vcelku přesně popsal rizikovou společnost, ve které žijeme. Máte podobnou předpověď pro to, jak bude svět vypadat v roce 2035?
Moje metoda je kombinací dvou kroků. Nejprve se snažím zachytit fakta a vývoj, který bude s největší pravděpodobností utvářet povahu budoucnosti. To není zrovna snadné. Vzhledem ke stádiu průmyslové společnosti a vzhledem ke vstupu do éry reflexivní modernity se mi v polovině 80. let zdálo, že důležitým aktérem bude například ekologické hnutí a jeho témata, což se potvrdilo. Odvodil jsem to z problémů, které s sebou fungování moderních společenství přináší a z toho jsem popsal tendenci dalšího vývoje.
Ale dnes bych nic podobného neuměl. Možná protože už mám vyčerpanou fantazii. Možná protože překvapení jsou teď tak velká a může jich být tolik, že se nedají vůbec předvídat. Jen bych zdůraznil, že pesimisté, kteří tvrdí, že vše spěje k záhubě, se možná také mýlí. Jak to vědí? Překvapení mohou jít všemi směry, ukazuje to minulý rok se všemi svými protiklady.
Ulrich Beck (67)
Patří k nejvýznamnějším sociologům posledních 25 let. Ve svých knihách zkoumá společenské proměny ve fázi globalizace a modernizace západních společností. V roce 1986 se proslavil knihou, ve které současnou fázi moderní doby popsal coby „rizikovou společnost“. V dalších knihách se zabýval globálními riziky a otázkou zodpovědnosti, individualizací společnosti, proměnami světa práce, sociální nerovností, evropskou integrací a výzvami demokracie a moci v době stále těsnější globalizace. Ulrich Beck žije v Mnichově a vyučuje na London School of Economics. Od letošního roku je členem Etické komise pro bezpečné zásobování energiemi, která má odbornými radami doprovázet německý přechod od jaderné k obnovitelné energii. Je autorem mnoha knih, z nich česky vyšly Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně; Co je to globalizace? Omyly a odpovědi; Moc a protiváha moci v globálním věku. Nová ekonomie světové politiky; Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace.
http://respekt.ihned.cz/rozhovory/c1-52009450-krizi-jsme-nevyuzili-rozsirena-verze
úterý 26. července 2011
Malá poznámka k mediální kultuře v České republice
Dnes ráno jsem si četl tento článek na Britských listech (http://www.blisty.cz/art/
"Již včera jsem Vám po shlédnutí pořadu vytýkala, že nesmyslně, hloupě a zjednodušeně obviňujete z útoku Al Kaidu, přejímáte informace od CNN, NY Times atd. místo toho, abyste s pomocí norského tlumočníka sledovali norská média zejména veřejnoprávní NRK. Opakované, naprosto nepodložené obviňování Al Kaidy pak zaznívalo ve všech dalších zpravodajských a publicistických pořadech. Přitom skutečnost, že Norsko sympatizovalo s nacistickým Německem (Knut Hamsun), oba útoky byly vedeny proti levicové vládnoucí straně a jejím mladým příznivcům, útočník byl příslušník nordické rasy, to všechno spíše ukazuje na akt pravicového extrémismu. Můj příspěvek se na vašich stránkách neobjevil, tak jej zasílám znovu. I když se obávám, že to tendenční zpravodajství ČT, tak ovlivněné především americkou CNN, nezmění. Je to však na úkor objektivity, nestrannosti a především zdravého rozumu."
Z dalších dostupných zdrojů, které jsem v průběhu posledních dní sledoval (Události, komentáře apod.) je pravděpodobné, že argumenty autora výše zmíněného článku Britských listů jsou pravdivé. Pevně doufám, že nemožnost nalézt mnou požadovaný pořad, je pouze mou neschopností při hledání na webu České televize a žádný jiný záměr zde není. Pokud totiž daný pořad naplňuje obsahem popis v článku Michala Vimmera a jestli se to opravdu někdo snaží zakrýt tím, že na webu zamaskuje nové zprávy za staré, pak jde o trapnou hloupost, která má zakrýt hloupost jinou.
neděle 22. května 2011
pátek 29. dubna 2011
Jan Keller a Václav Bělohradský v Ostrave
Nejen o tom, co nás čeká v roce 2011, ale i o společnosti ve světě nejistot, úloze politiky, korupci a dalších "drobných" fenoménech dnešního světa.
pondělí 25. dubna 2011
Česká posedlost formálními tituly bude ještě horší
Boris Cvek
Ministr školství Dobeš, který už měl dávno být odvolán z vlády, kdyby prezident Klaus ctil Ústavu a premiér Nečas byl vskutku premiérem této země, a který zůstal ve vládě jen díky ministrem Schwarzenbergem nepokrytě vyznané touze vládních politiků zůstat u moci a neriskovat novými volbami ztrátu vlivu (rozhovor, na který odkazuje Jan Čulík), připravuje podle zprávy na Novinkách.cz naprosté znehodnocení vysokoškolských titulů.
V zásadě bych nebyl proti tomu, ať si lidé klidně natisknou své magisterské a jiné diplomy doma na počítačové tiskárně, ať si je udělají na malých VŠ na Slovensku jako první místopředseda ČSSD Hašek, ať si je klidně koupí atd., nebyl bych proti tomu, kdybychom nežili v zemi, která je titulomanská a titulomanskou ještě dlouho zůstane.
Když máte v Česku titul, jste podle běžného mínění prostě "někdo", i kdybyste byl úplný idiot (a že otitulovaných hlupáků i hodnostmi univerzitních profesorů znám požehnaně, to mohu odpřísáhnout před soudem na Písmo svaté).
Lidem je úplně lhostejné, odkud a jak jste ten titul získal, jaká práce za ním stojí, jak se po získání onoho titulu ukazuje, že jste ho byl hoden.
Pro českou veřejnost jaksi instinktivně je úplně jedno, jste-li doktor práv z Oxfordu nebo z nějaké české vesničky, důležité je naopak to, co máte před jménem a za jménem. Někteří naprosto bezvýznamní "vědci" v Česku mají více titulů (taková ta klasika prof. Dr. XY, CSc.) než většina nositelů Nobelových cen, kteří jsou z anglosaského světa (kde "profesor" je označení pracovní pozice a nejvyšší vědecký titul je Ph.D. nebo M.D.).
Pro anglosaský svět je mnohem prestižnější ohodnocení vědce, když je přijat za člena Královské společnosti (zkratka FRS) než nějaký akademický titul či pracovní pozice. Naopak pro českého člověka je mnohem důležitější a srozumitelnější kastovně nadřazený otitulovaný hlupák než nobelista s jediným titulem (mnoho profesorů na Harvardu v biomedicínských oborech jsou prostě "XY, Ph.D." a nic víc).
Stačí se ostatně podívat do médií na obřadné chování (v TV, rádiu, novinách...) redaktorů k otitulovaným lidem ve smyslu: když už ty tituly máš a někdo mi tě v Česku doporučil, musíš být přece vědec a odborník. A pak se redaktor submisivně ptá a téměř prosí, aby mu kastovně vyšší autorita nějak lidově vysvětlila svou vyšší moudrost, kterou běžný člověk nikdy nemůže pochopit adekvátně - a už vůbec ne a především ne její význam pro společnost, která vyšší kasty platí ze svých daní.
Za takového stavu je návrh ministra školství Dobeše naprosto destruktivní. Naopak by se mělo celospolečensky začít nejprve diskutovat o tom, proč vůbec udělujeme tituly a jaký to má význam. Mělo by se začít s osvětou, že není titul jako titul a že za titulem musí být reálná kvalita, jinak je to frak pro zakrytí bídy hastroše někde v poli (často se za titulem Ph.D. či prof. v biomedicínských vědách skrývá myšlení středoškolského laboranta).
Novináři by měli otitulované lidi zpochybňovat, ověřovat si jejich výkon z nezávislých zdrojů a brát je jako úplně normální lidi.
Politici by měli za "snadné" tituly získané jenom pro ozdobu a za účelem matení veřejnosti rezignovat na své funkce. Jinými slovy: tiskněme si diplomy klidně doma na počítačové tiskárně, ale teprve až v době, kdy i Češi pochopí, že takové tituly nemají žádný význam a že je třeba se vždy ptát, co se za daným titulem skrývá, a nikoli si sednout na zadek před otitulovanou vyšší kastou a poslouchat s otevřenou pusou a podbízením se.
čtvrtek 7. dubna 2011
"Vždyť média přenášejí to, co politici řeknou"
Bohumil Kartous
Hostem pořadu ČT Hyde park (neotřelý název, viďte) byl ve středu 6. 4. předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Rychetský se již před pořadem vyjádřil velmi kriticky a nebývale ostře o úrovni české politiky, když ji označil za zdegenerovanou. V pořadu pak svou kritiku rozvedl na zcela konkrétních příkladech, kdy zmiňoval zejména zvyšující se mezigenerační propast a na ztrácející se solidaritu vůbec. Zmínil také velmi podstatnou – a negativní - úlohu médií v tomto trendu, načež mu moderátor odvětil „ale vždyť média přenášejí to, co politici řeknou“.
V rámci diskutovaného tématu v televizním pořadu taková věta pochopitelně zanikne, vytvoří jen dějovou výplň, ale její význam je zcela zásadní. Lze na ní totiž ukázat, že českou společnost ovládá vysoká míra mediální negramotnosti, která neumožňuje pochopit často zcela zásadní principy médií a jejich vlivu na vytváření individuálních názorů i obecného mínění.
Představa, že média jsou čistým zprostředkovatelem politického (nebo jakéhokoliv jiného) světa je nejen nepravdivá, ale velmi nebezpečná. Vytváří totiž zcela zkreslenou představu a vyvolává v lidech – mediálních konzumentech – falešný dojem, že mediální obsahy lze převzít v jejich celku a stavět z nich vlastní názory. Vznikly celé humanitně vědní školy, které se zabývají rozkrýváním mediálních obsahů a složitosti jejich vzniku, jmenuju za všechny třeba jen kritickou diskurzivní analýzu.
Možná o tom lidé v médiích nic nevědí, protože většinu odborných publikací zatím nikdo nepřeložil do češtiny. Nechci nikoho podceňovat, ale skutečnost je taková, že i vysokoškolsky vzdělaní lidé v ČR zcela běžně podléhají jak konkrétním mediálním nesmyslům, tak zejména specifickému společenskému milieu, které média vytvářejí. Než tedy dojde ke zvýšení obecné mediální gramotnosti (zejména na straně médií samotných), což je běh na dlouhou trať, navrhuju použít model cigaretových krabiček a informovat konzumenta seznamem varovných upozornění:
Pozor, média mohou vážně manipulovat skutečností.
Mediální obsah může poškozovat vaše uvažování.
Nadměrná nekritická konzumace vyvolává nezvratné degenerativní změny.
Nevystavujte závadným mediálním obsahům vaše okolí.
Média mohou vážně narušit mentální rozvoj dětí.
pondělí 21. února 2011
Daň z ubrané hodnoty
Jan Keller
V sobotu 19. února se sešlo v Kongresovém paláci v Praze více než tisíc odborových předáků z celé republiky. Protestním shromážděním zahájili akci Otevřete oči, jejímž cílem je pravdivě informovat občany o skutečných dopadech prováděných vládních opatření. Přinášíme plný text vystoupení sociologa Jana Kellera, který byl hostem shromáždění.
V sobotu 19. února se sešlo v Kongresovém paláci v Praze více než tisíc odborových předáků z celé republiky. Protestním shromážděním zahájili akci Otevřete oči, jejímž cílem je pravdivě informovat občany o skutečných dopadech prováděných vládních opatření. Přinášíme plný text vystoupení sociologa Jana Kellera, který byl hostem shromáždění.
Dovolte mi, abych se stručně vyjádřil k tomu, jaká je dnešní situace odborů. Odbory a zaměstnanci obecně se stávají předmětem dvojího vydírání. Nejen současná, ale i předchozí vlády nás dostaly do situace, kdy se u nás vzácně propojují všechny nevýhody země ekonomicky méně vyspělé s nevýhodami zemí vyspělých.
Společně se zeměmi méně vyspělými máme dosahovat vyšší konkurenceschopnosti především nízkými mzdami. Cena práce je u nás několikrát nižší než u našich západních sousedů. Vládě se to však zdá stále ještě příliš mnoho a dělá maximum pro to, abychom dále zchudli. Tam, kde to jde přímo, sníží platy o deset procent. Tam, kde to bezprostředně ovlivnit nemůže, zařídí, že se peníze záhadným způsobem ztratí, takže na mzdy a platy se zase nedostává.
Zároveň se však na nás chystá také to, k čemu dochází v zemích ekonomicky vyspělých. Průmysl odtamtud odchází a majitelé velkých peněz se snaží zhodnotit svůj finanční kapitál v jiných odvětvích. Dělají to tak, že zpoplatňují všechny mimopracovní oblasti života lidí.
Lidé mají bankám a privátním fondům zaplatit i s úroky za to, že chtějí být zdraví, že chtějí vzdělání pro své děti, že nechtějí zestárnout v nedůstojné chudobě. Velké peníze se tak zmocňují celého života těch, kdo příliš peněz nemají. Zpoplatňují celou lidskou existenci.
Studium, nemoc a stáří jsou pro toto vydírání mimořádně vhodným polem. Na rozdíl od oblasti práce nevytvářejí prostor, ve kterém by bylo relativně snadné se organizovat a hájit společný zájem. Studenti, nemocní a důchodci jsou ještě snadnější kořistí než zaměstnanci.
Dostáváme se tak do obtížné situace. Na jedné straně bychom měli souhlasit s co nejnižšími mzdami, aby firmy, které u nás působí, byly co nejvíce konkurenceschopné. Zároveň bychom z těchto stagnujících (či dokonce krácených) příjmů měli vyživovat všechny ty, kdo by rádi podnikali s našim zdravím, vzděláním a vidinou spokojeného stáří.
Majetné skupiny tímto způsobem pouze diverzifikují svá podnikatelská rizika. Něco svých peněz uloží do výroby, něco do fondů, ve kterých se máme pojišťovat před nejistotou, kterou pro nás vytvářejí na trhu práce. Pro lidi práce to ale znamená zdvojení rizika.
A pro odbory velkou výzvu.
Pokud by se odbory omezovaly pouze na tlak na udržení dosavadní úrovně mezd a dalších výhod, pak budou objektivně napomáhat těm kapitálově silným skupinám, které chtějí investovat do obchodu se vzděláním, zdravím a stářím. Čím vyšší mzdy si odbory na firmách vybojují, tím více jim budou moci vzít podnikatelé se sociálními riziky. Jestliže odbory naopak neuspějí a životní úroveň velkých skupin zaměstnanců výrazněji poklesne, nebude možno z těchto lidí profitovat v oblasti mimo práci. Jejich lidský kapitál bude chřadnout, což sníží i ziskové možnosti těch, kdo je budou zaměstnávat.
Co v této složité situaci dělá česká vláda? Řeknu to slušně. Počíná si velice nerozumně. Pokud bychom současné vládě na slovo věřili to, co tvrdí o probíhajících reformách, museli bychom si skutečně myslet, že její členové dočista pozbyli rozumu. Prakticky ani v jedné oblasti nevedou totiž reformy k naplnění toho, co vláda prohlašuje za své cíle.
Vezměme si reformu trhu práce. Zde je proklamovaným cílem vlády zvýšit výkonnost a konkurenceschopnost ekonomiky. Pokud by tento cíl vláda skutečně sledovala, musela by vytvářet podmínky pro rozvoj kvalifikované pracovní síly, která bude motivována k odvedení maximálního výkonu v rámci své firmy, vůči níž je vysoce loajální.
Vláda však dělá vše pro to, aby náš trh práce byl zaplněn pouze sezónními pracovníky, kterým bude jejich firma naprosto lhostejná, neboť nebudou vědět dne ani hodiny, kdy se ocitnou na dlažbě.
Novela zákoníku práce se rozhodně nesnaží vytvořit pracovní prostředí, které bude motivovat k maximálnímu výkonu. Právě naopak. Jejím cílem je udělat z firem průchozí prostor, ve kterém se budou mezi dveřmi potkávat přicházející a odcházející nádeníci. Žádný z nich se dlouho nezdrží, žádný z nich nebude motivován, aby se s firmou identifikoval. Nezájem pracovníků o osud firmy, ve které jsou momentálně zaměstnáni, je vládou podporován vskutku cílevědomě: nahrazováním plnohodnotných pracovních smluv prací na omezenou dobu, či šířením smluv na dobu určitou, ale také třeba podporou částečných úvazků, které umožní rozdrobit plnohodnotnou práci mezi více žadatelů. Jako kdyby chtěla vláda vyhloubit co nejhlubší příkopy mezi firmou a jejími zaměstnanci a dát zaměstnancům co nejvíce důvodů k tomu, aby jim byl osud firmy naprosto lhostejný.
Originálním příspěvkem vlády v tomto směru je ustanovení, podle něhož tomu, kdo sám podá výpověď, bude podpora v nezaměstnanosti výrazně krácena. Nečasova vláda neustále mluví o svobodě. Přitom se rozhodla dát lidem naprostou svobodu volby mezi tím, vytrvat na pracovišti v roli „pracujících chudých“, anebo se stát nezaměstnanými se sníženou podporou v nezaměstnanosti.
Z hlediska této zvrácené logiky je vcelku pochopitelné, že lidé si už nebudou moci k podpoře v nezaměstnanosti přivydělat jako dosud až polovinu minimální mzdy. Proč byl zrušen institut nekolidujícího zaměstnání? Asi z obavy, že by činil pracující příliš flexibilními. O skutečnou flexibilitu vláda přes veškeré své proklamace žádný větší zájem nemá. Jak by ho mohla také získat? Řada ministrů dnešní vlády prokazuje svoji flexibilitu tím, že sedí v ministerském křesle za nadstandardní odměny již nějakých dvacet let. Tito lidé chtějí učit národ flexibilitě. Ti nejpružnější z nich v pravidelných intervalech rotují mezi různými ministerskými rezorty. Jako kdyby snad pro jejich zvládání nebylo třeba naprosto žádných zvláštních dovedností.
Vláda se patrně domnívá, že receptem na vyšší výkon podaný na pracovišti je zastrašování zaměstnanců a jejich udržování v trvalé nejistotě. Je pravda, že jistá míra nejistoty může být motivující, může zvyšovat výkon. Vidíme to opět právě na ministrech české vlády, kteří jsou si jisti, že si svá křesla díky různým volebním fintám udrží snad dalších dvacet let. Jejich naprostá sebejistota jim evidentně brání v tom, aby jakýkoliv zaznamenatelný výkon podávali. Ti nahoře by ale neměli zapomínat, že ti, kdo pracují, jsou v naprosto odlišné situaci.
Nesčetné výzkumy opakovaně prokazují, že pokud vzroste nad určitý bod míra nejistoty, ve které je člověk nucen žít, pak daný člověk už výkon nezvyšuje, ale naopak – stává se apatickým. Vláda by byla jistě ráda, abychom se stali apatičtí a tolerovali její diletantismus. To je ovšem jen další důkaz jejího nerozumu. Je spolehlivě zjištěno, že pokud lidé žijí ve velké nejistotě příliš dlouho, dříve či později si najdou způsob, jak nejistotu redukovat. Také lidé u nás si takový způsob určitě najdou, i když to pro tuto vládu není dobrá zpráva. Zatím nás vlastní vláda tlačí do pozice země, která má propojovat všechny nevýhody slabé ekonomiky se všemi výhodami pro silné kapitálové fondy. Je třeba tuto slepou uličku opustit a najít způsob, jak posílit náš ekonomický potenciál tak, aby z něho měli prospěch všichni, a nejen soukromé pojišťovací fondy.
Čím déle budeme s tímto hledání otálet, tím více času bude mít vláda k tomu, aby z nás udělala rozvojovou zemi někde na úrovni Tuniska anebo Egypta. To bychom neměli dopustit. Měli bychom naopak požadovat, aby vláda zaplatila „daň z ubrané hodnoty“. Daň z toho, jak poškozuje zaměstnance, jak neřeší problém korupce. Daň z toho, jaký paskvil hodlá předložit namísto penzijní reformy. Daň z toho, jak ničí českou kulturu zvýšením DPH na knihy a kulturní akce.
Tím vším vláda ubírá na hodnotě a kvalitě našeho života a na důvěře, kterou lidé stále ještě mají k demokracii. Pokud vláda nezaplatí daň z hodnoty, kterou této zemi a její budoucnosti soustavně ubírá, pak my jak plátci daně z přidané hodnoty se v životě nedoplatíme.
http://www.blisty.cz/art/57362.html
http://www.blisty.cz/art/57362.html
Kupředu pravá – aneb ČR na cestě k rozvojovým zemím
Ilona Švihlíková
Ministr Kalousek si pochvaluje koaliční dohodu, která by měla vést ke skokovému navýšení DPH o deset procentních bodů u většiny statků, které se nyní nalézají ve snížené sazbě. Ministr Bárta nicméně s úsměvem ujistil „socky“, že jim vybral několik potravin, aby nezdechly ihned v první fázi úžasných reforem trojkoalice. S pobavením zbohatlíka vlastnícího Maserati národu sdělil, že je příliš tlustý a že ryby a zelenina tedy zůstanou ve snížené sazbě. Že v ní nezůstane voda, teplo a ostatní náklady, které se v ceně potravin stejně tak projeví, už ovšem nedořekl. Stejně tak už se nikdo z vlády „rozpočtové odpovědnosti“ neobtěžoval zabývat tím, že globálně dochází k bezprecedentnímu nárůstu cen potravin, za kterým stojí jak politika biopaliv, tak i souběh neúrod v klíčových zemích (například v Rusku) .
Trend k vyššímu zdanění spotřeby je nicméně obecný a koliduje s celkovým zaměřením vyspělých zemích k sociálnímu a daňovému dumpingu. Jak uvádí Taxation trends (Eurostat), mezi lety 1995-2007 došlo v řadě zemí EU k navýšení nepřímého zdanění. Nicméně žádná země EU nemá jednotnou sazbu DPH – mimo Dánska ovšem (viz dále).
Následující tabulka (Taxation trends in the EU 2010) nabízí přehled sazeb DPH (v%) v členských zemích EU za rok 2010
Přehled sazeb DPH (v%) v členských zemích EU za rok 2010
| Země | Základní sazba | Snížená sazba | Super-snížená sazba |
| Belgie | 21% | 12% | 6% |
| Bulharsko | 20% | 7% | - |
| ČR | 20% | 10% | - |
| Dánsko | 25% | - | - |
| Německo | 19% | 7% | - |
| Estonsko | 20% | 9% | - |
| Irsko | 21% | 13,5% | 4,8% |
| Řecko | 23% | 11% | 4,5% |
| Španělsko | 18% | 8% | 4% |
| Francie | 19,5% | 5,5% | 2,1% |
| Itálie | 20% | 10% | 4% |
| Kypr | 15% | 5/8% | - |
| Lotyšsko | 21% | 10% | - |
| Litva | 21% | 5/9% | - |
| Lucembursko | 15% | 6/12% | 3% |
| Maďarsko | 25% | 5/18% | - |
| Malta | 18% | 5% | - |
| Nizozemí | 19% | 6% | - |
| Rakousko | 20% | 10% | - |
| Polsko | 22% | 7% | 3% |
| Portugalsko | 25% | 5/12% | - |
| Rumunsko | 19% | 9% | - |
| Slovinsko | 20% | 8,5% | - |
| Slovensko | 19% | 6/10% | - |
| Finsko | 23% | 9/13% | - |
| Švédsko | 25% | 6/12% | - |
| Velká Británie | 17,5% | 5% | (0) |
Zdroj: Taxation trends in the EU, 2010, str. 102
Nepřímé daně, především DPH, jsou daněmi se silně regresivním dopadem, tedy daněmi, které nejvíce postihují ty nejchudší, protože zdaňují spotřebu, která v jejich výdajích zaujímá největší část (relativně s tím, že tyto skupiny nemají z čeho vytvářet úspory). Jak konstatuje učebnice Veřejných financí, úvod do problematiky, Jitka Peková, ASPI, ISBN 978-80-7357-358-4, str. 368:„Nejméně distorzní daně, např. daň z přidané hodnoty, která využívá pouze jednu sazbu, mají regresivní dopad, jsou nespravedlivé. Relativně více sníží příjem poplatníků s nižším příjmem než poplatníků s vyšším příjmem.“
Ministr Kalousek má vůbec slabost pro Ramseyho daně – tj. daně, které mají malý distorzní dopad (nemění chování daňového poplatníka, u zboží jsou to například statky s nízkou poptávkovou elasticitou), kam ovšem můžeme zařadit i daň z hlavy – kterou už pan ministr také slavně – i když zatím jen po stokoruně – aplikoval. Protože daňový mix by měl plnit úkol efektivnosti (výběr daně), ale také spravedlnosti, bývají Ramseyho daně v daňovém mixu vyspělých zemí doprovázeny progresivním zdaněním, tak aby byl kompenzován degresivní charakter nepřímých daní.
Zatímco v Dánsku je jednotná sazba DPH doprovázena velmi vysokým zdaněním nejbohatších fyzických osob (sazba 51,5%!) – jen ve Švédsku je ještě vyšší 56,4%, pak Česká republika patří mezi země, které mají extrémně nízký poměr přímých daní. Jak uvádí Taxation trends, nejnižší poměr přímých daní z celkových má Bulharsko (21%), dále pak Slovensko (22,1%) a následuje hned ČR (23,5%). Není divu, že ČR se touto politikou daňového dumpingu dostala rovněž mezi země, kde sazba přímých daní klesla nejsilněji a opět se nalézá v sousedství Bulharska, Rumunska a Slovenska, což by zřejmě měly být země, které nám jsou vzorem. Podíváme-li se na skupinu zemí, které aplikovaly tzv. rovnou daň – pak se do výše zmíněné skupiny ještě přiřadí pobaltské státy.
Podívejme se podrobněji na srovnání České republiky a Dánska, aby vyniklo, do jaké míry je daňový mix obou zemí odlišný.
Dánsko:
DPH – jednotná sazba 25% (2010)
Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob: 51,5% (2010)
Poměr přímých daní na HDP: 30% (2009)
Poměr nepřímých daní na HDP: 16,8% (2009)
Souhrnná daňová kvóta (včetně sociálního pojištěn), poměr k HDP: 48,2% (2008)
Výdaje na sociální ochranu: 29,1% (r. 2006 – Eurostat)
ČR:
DPH – naplánována jednotná sazba 20% (s několika málo výjimkami)
Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob: 15%
Poměr přímých daní na HDP: 7,4% (2009)
Poměr nepřímých daní na HDP: 11,4% (2009)
Celková daňová kvóta: 36,1% (2008)
Výdaje na sociální ochranu: 18,7% (r. 2006)
Shrneme-li, pak Dánsko používá jednotnou vysokou sazbu DPH v kombinaci se silně progresivními složkami daňového mixu pro financování širokého státu blahobytu.
Česká republika má naopak extrémně regresivně vychýlený daňový mix – ať již v nepřímých daních, nebo v konceptu tzv. rovné daně. Na rozdíl od Dánska svůj sociální stát úspěšně destruuje. Česká vláda tedy nejvíce bere těm nejchudším (příjmová složka), přičemž zároveň snižuje, respektive ruší sociální zajištění těchto skupin. Sdírá je tedy z obou stran. Jako vláda jim NIC neposkytuje, naopak ohrožuje jejich další existenci – a to ve prospěch těch nejbohatších.
V tomto kontextu je možné se podívat na typické znaky, které vykazují rozvojové a málo vyspělé země:
- extrémně nízké zdanění velmi vysokých příjmů
- důraz na financování prostřednictvím nepřímých daní (snazší výběr)
- odliv kapitálu do zahraničí (v ČR – vysoce záporná výnosová bilance, která strhává do záporu celý běžný účet, odliv v roce 2009 téměř 10% HDP!)
- vysoká míra korupce, klientelismus
- špatná vymahatelnost práva
- špatné fungování státní správy, neefektivita
Bylo by možné dodat ještě další znaky rozvojových zemí, jakými jsou nízká akceptace politických institucí občany, tendence k nepokojům, převratům a revolucím.
http://www.blisty.cz/art/57364.html
http://www.blisty.cz/art/57364.html
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)